Pomsta †NO2

Poslední úder

Dali jsme se do běhu. Brian nás neomylně vedl spletí chodeb, dokud jsem se i já, jak se mi začal vybavovat Lucasův plánek, nezačala orientovat. Přidala jsem se k němu v samém čele skupinky a za okamžik jsme se zastavili přede dveřmi.

„Robertova kancelář," poznal je Kamil.

„Vskutku," přikývla jsem.

„Takže, co teď?" položil mi ruku na rameno ochranitelsky Ondra.

„Já jdu dovnitř," prohlásila jsem nesmlouvavě a vzápětí zvedla ruku, abych zabránila přívalu slov ze strany mých přátel.

„Ty," ukázala jsem na Briana, „budeš hlídat. Kdyby sem kdokoli šel nebo chtěl zakročit nebo cokoli, máš ho na starosti.

Nikol," otočila jsem se na svou donedávna mimo partu jedinou kamarádku, teď už byla naší součástí, „musíš zavolat policii. Je mi jedno, co se stane. Ať jsou tady co nejdřív."

„Jdu tam s tebou, chci ti pomoct," zavrtěla hlavou.

„Ne, nejdeš. Potřebuju, abys zavolala policii. Tím mi pomůžeš nejvíc. Digi, Kamile, Ondro," ustoupila jsem ode dveří a pokynula jim. Ondra ke mně přistoupil.

„Nikdy jsem si nemyslel, že to bude takhle vážné," zašeptal, „ale kdyby se cokoli stalo – cokoli – miluju tě. Vždycky jsem tě miloval." Ne, nedokázala jsem to. Nedokázala jsem jeho slova zopakovat, přestože jsem věděla, že to je to jediné, co teď, v tuhle chvíli, potřebuje slyšet. Místo toho jsem si stoupla na špičky a políbila ho. Omotal mi ruce kolem zad a přitáhnul si mě k sobě. Stejně tak jako já si moc dobře uvědomoval, jak dopadl Lucas. A že tady je mnohem, mnohem víc lidí, než bylo posláno na mého bratra.

„Jdeme," odstoupila jsem od Ondry a kývla na ostatní. Nikol stiskla v ruce svůj mobil. Digi se postavila vedle dveří, zády ke stěně, aby mohla jistit všechny, kdo budou chtít odejít. Kamil dveře bez rozpaků jednoduše vykopnul.

Ta rána se zdála až příliš ohlušující. Přesto jsem veškeré své pocity potlačila do pozadí své mysli a nakráčela dovnitř.

Byli tam. Oba. Agnes i Robert. Přestože ji jsem nikdy v životě neviděla, byla jsem si jistá tím, že to ona opravdu je. Skláněli se nad Robertovým stolem, na jehož desce se povalovalo množství papírů, a o něčem zuřivě debatovali. Po mém vstupu, Ondra v závěsu za mnou, zvedla Agnes hlavu.

„A koukněme, kdopak nám to přišel," zapředla přeslazeně. Trochu mi připomínala Magdalenu, tu ženskou ze sídla v Praze, co s ní Robert podváděl Mary.

„Vida, Andy, tebe bych tu opravdu nečekal," zvednul hlavu i Robert a zatvářil se rádoby překvapeně.

„To ti tak věřím," ušklíbla jsem se a zaťala ruce v pěsti.

„A koho sis to přivedla, svého věrného psa? A co ti ostatní, ti jsou tu taky? Neboj, nemusíš se bát. My o vás víme. Všichni skončíte stejně jako ten tvůj pitomý bratr. Kdyby se nehrabal v tom, co se ho netýkalo, nic by se mu nestalo," odfrknul. Ignorovala jsem, že si tím prohlášením de facto protiřečil s tím, co řekl jen o chvíli dřív. Jeho slova mě vytočila doběla. A to doslova. Přestala jsem vnímat všechno kolem sebe, soustředila jsem se jen na Robertovu prohnanou tvář. Čas jako by se zpomalil. Každým mým krokem se přibližoval, jeho výraz se měnil z pohrdání na překvapení, a dokonce se mu v očích mihnul i strach. Vůbec mi nezáleželo na tom, že je to můj příbuzný, bratr mého otce, moje krev. Měl na rukou Lucasovu krev. A za to zaplatí.

Levou rukou zespodu do brady, těsně za tím pravý hák. Musel tu fintu znát, oběma ranám uhnul. Ostrá bolest z levého spánku, zastřený pohled od slz. Ruka sbalená v pěst mířená na solar plexus. Tvrdý náraz, bolest v kloubech. Robert se předklonil. Vykopnout koleno. V mysli mi šla jen jedna věta. Pomstít Lucase. Pomstít Lucase. Uhnout pravému direktu, sehnout se pod promáchnutím... Baseballové pálky? Popadl mě za vlasy. Vyvřískla jsem a ohnala se po něm. Moje ruka naplocho dopadla na jeho spodní čelist. Křupnutí, výkřik, bolest, volnost.

Vnímala jsem jen střípky toho, co se vlastně dělo. Ztrácela jsem přehled o okolí, moje pozornost se soustředila jen na pomstu. Pomstu, která mi zatemnila mozek.

Přehodit si Robertovu paži přes rameno, otočit se a přehodit ho celého. Tak jako nedávno na chodbě s Markem. Těžce dopadl na zem a mě stáhnul s sebou. Snažila jsem se ze všech sil uvolnit z jeho sevření, křičela jsem. Za ruku mě uchopila nějaká další a vytáhla mě na nohy. Vyškubla jsem se a vrhla se na Roberta. Jeho hlava byla mým cílem. Jeden úder za druhým. Byla jsem jako smyslů zbavená.

Pak to byly teplé ruce, co se mi omotaly kolem hrudníku a přes veškerou snahu mě od něj odtáhly. Místnost se zaplnila policisty. Černé uniformy, hlavně čezet, pažby Heckler & Koch.

Ondrova tvář. Jeho vyděšené oči, pohybující se rty, přestože jsem neslyšela, co říká. Shon panující kolem, přesto jsem slyšela jen hučení krve v uších. Neznámý člověk, co vyměnil Ondru a začal mi kontrolovat životní funkce. Matně jsem ho poznávala. Co tady dělá doktor? Digiina tvář, Kamil, Nikol, Ondra, Michal i Jerry, všichni se nade mnou vznášeli jako přízraky. Mluvili, ale já jsem je neslyšela. Bolest v rameni, mátožnost. Zahlédla jsem Briana. Pohled se mi zastíral, kolena podlamovala. Byla jsem tak strašně unavená. Ale nechtěla jsem usnout. Ne.

Temnota sladkého bezvědomí po mně začínala natahovat své prsty. Bránila jsem se, nešlo to. Ondra mě zachytil, padala jsem k zemi. Moje poslední myšlenka, než jsem odplula do vod nevědomí, patřila Lucasovi.

Zvládla jsem to, bráško. Pomstila jsem tě.