Pomsta †NO2

Na cestě

Pořádně jsem ani nevnímala, kam že to jedu. Tedy, vnímala jsem moc dobře, že přede mnou je silnice, které se musím držet, vnímala jsem směrovky, ale neměla jsem jasný cíl. Chtěla jsem se hlavně dostat pryč. Pryč od toho všeho, co mi způsobovalo bolest. Pryč od vzpomínek. Pryč od Lucase a Ondry.

To, co mě donutilo změnit směr, byl právě jeden z ukazatelů, na němž se na modrém podkladu skvělo bílými písmeny vyvedeno slovo PRAHA a číslice označující vzdálenost v kilometrech, jakou je ještě třeba ujet. A ačkoli mi opět hlasitě zaškrundalo v břiše, zmrzlina z fast foodu můj hlad na moc dlouho očividně nezahnala, otočila jsem svou motorku do požadovaného směru a vydala se za novým cílem.

Proč jsem jela zrovna na Prahu? Měla jsem takové tušení. Totiž, od Lucase jsem se, sice nepřímo, ale přece, dozvěděla, že nejenže měl strýc Robert továrnu, nebo jak to nazvat, v našem městě, ale také ještě v Brně – a právě v Praze. Na jednu stranu to byl rozhodně chytrý tah. Protože o jednu z budov mohl přijít prakticky kdykoli. Na tu druhou to pro něj ale muselo být nepraktické. Nemohl mít všechno pod dohledem. A to se mi teď náramně hodilo.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem jela. Mobil jsem měla zavřený v kapse na zip v kožené bundě, takže abych se na něj podívala, musela bych zastavit. Totéž platilo i o náramkových hodinkách na zápěstí, které jsem měla skryté jak pod rukávem bundy, tak pod koženou rukavicí. Takže když jsem dojela do hlavního města, neměla jsem nejmenší ponětí o čase. Jediné, čím jsem se mohla jakž takž orientovat, bylo stále hlasitější a hlasitější škrundání mého břicha.

Provoz zhoustnul a značně zpomalil, takže jsem se začala rozhlížet po nějakém příhodném místě, kde by se eventuálně dalo zastavit. Vzhledem k tomu, že jsem do Prahy vjela ze směru, kterým jsem do ní vjela, se mi poměrně brzo naskytl pohled na nákupní středisko Černý most. Orientace nikdy nepatřila mezi mé silné stránky, ačkoli domovské město jsem znala jako své boty a mohla jsem se v něm pohybovat i se zavřenýma očima, jsem po chvilkovém pátrání pohledem našla odbočku a sjela na cestu ke středisku. Silnice už mě navedla do podzemního parkoviště.

Nemohla jsem si nevšimnout pohledu, jaký na mě upíral jeden chlapík, který s autem parkoval nedaleko ode mě, když jsem si sundala helmu a protřepala vlasy, zatímco on se cestou ke svému autu zastavil s nákupní taškou v náručí a zíral na mě, spodní čelist až někde o patro níž. Tedy, o tom, jestli bylo ještě nějaké nižší patro, jsem nevěděla, ale což.

„Potřebujete něco?" nadzvedla jsem obočí. Ačkoli jsem se snažila – proč jsem se vůbec snažila? – zněl můj hlas lhostejně. Jako by mi na ničem nezáleželo. Jenže přesně tak jsem se cítila. Na ničem mi nezáleželo. Krom pořádného jídla.

„To- to mluvíš na mě?" nadhodil si neznámý tašku v rukách, aby si jednu uvolnil, a pro umocnění významu svých slov si ukázal na hrudník. Všimla jsem si, že mi tykal. Věčná nevýhoda lidí, kteří holt vypadají mladší, než jsou.

„A je tady snad někdo jiný?" odfrkla jsem si. Pán se rozhlédl, a když shledal, že v počtu přítomných se nemýlím, jen zavrtěl hlavou. A pak, jako by s náhle vzpamatoval, náš krátký hovor se rázem otočil.

„Jsi v pořádku? Co tady děláš, tak sama, a ještě na motorce? Kde máš rodiče?" zeptal se starostlivě. Jedna z těch otázek ve mně probudila dávno uspanou bolest, kterou jsem se za tu dobu sice naučila ignorovat, ale kvůli nedávným událostem nejenže opět vykvetla na povrch, ale ještě se mnohonásobně rozrostla.

„Jsem v pořádku. Na motorku mám veškeré právo, klidně vám ukážu řidičák. Rodiče jsou mrtví. A, vykejte mi, prosím," usadila jsem ho, když jsem ze sebe naráz vysypala odpovědi na všechny jeho otázky. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že se mu čelist propadla až do devátého kruhu Danteho pekla.

„Uumghp," vyžbleptl, nebo tak mi to aspoň znělo, a taška s nákupem mu vypadla z rukou. Veškerý její obsah nejenže se vysypal na podlahu, ale také se nejspíš rozhodl naplno nabažit náhle nabité svobody. Jedno z červenožlutých, nyní již mírně potlučených jablek se zarazilo až o podrážku vysoké boty. Vzala jsem přilbu do podpaží, vytáhla z úložného prostoru své motorky všechny potřebné věci a sehnula se pro jablko.

„Vysypal se vám nákup, pane," vrazila jsem stále zkoprnělému muži jablko do rukou, otočila se na patě a odkráčela směrem, kterým jsem předpokládala vchod do nákupního centra. Cestou jsem se ještě zaměřila na označení bloku, v němž jsem zaparkovala, a s naprostou ignorací onoho člověka, který se už zřejmě vzpamatoval natolik, aby na mě mohl zakřičet, jsem prošla dveřmi a ocitla se v poměrně frekventované chodbě nákupáku. A teď najít nějakou restauraci, kde mi ale hodně rychle připraví něco k jídlu, další fast food jsem odmítala. Jinak za sebe neručím.