Pomsta †NO2

Dvojčata

Potlačila jsem nutkání odhodit batoh a rozběhnout se. Tedy, jen to odhodit batoh. Přesněji jsem si ho na zádech naopak nadhodila do pohodlnější polohy, a pak jsem se rozběhla. Jerry okamžité slezl z motorky, a než jsem k němu dorazila, stihl si nejen sundat helmu, díky čemuž jsem se ujistila, že to je opravdu on, ale i rozpřáhnout náruč. Neměli jsme důvod se zdravit. Za poslední dobu jsme si prošli tolika nepříjemnostmi, že ačkoli jsme se znali sotva půl roku, stmelilo nás to, jako kdybych do party patřila odjakživa.

Omotala jsem Jerrymu ruce kolem krku a on mě naopak objal. Tedy, objal by, kdybych neměla na zádech ten batoh. Ten titěrný problémek se ale vyřešil téměř hned, a to, když mi ho Jerry jednoduše sundal. Jediné, co jsem musela udělat já, bylo pustit se ho, aby mi mohl popruhy stáhnout z ramen.

„Jsi v pořádku?" otočil se Jerry, aby mohl položit můj batoh na svou motorku. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla. A i tak to bylo jen pouhé pokrčení rameny.

„Poslouchala jsem Behemoth," přiznala jsem tiše a sklopila pohled. Věděla jsem, že za tohle se bude Jerry svým způsobem zlobit, a nechtěla jsem se mu při tom dívat do očí. Kupodivu mě ale překvapil. Uchopil mou bradu a zvedl ji, abych se mu do očí naopak podívat musela.

„Už bys s tím měla přestat," vytknul mi mé přiznání tiše.

„Já vím. Ale já musím," zašeptala jsem. Na to mě Jerry opět objal.

„Třeseš se," všimnul si, když se ode mě opět odtáhl. Až po pronesení oněch slov jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. A nebyla to jen venkovní teplota, kdo na tom měl svůj podíl. Ačkoli jsem si, když jsem utíkala ze svého pokoje, zapomněla vzít bundu, nebo dokonce mikinu. Jerry si beze slova sundal svou motorkářskou bundu, a přes všechny moje protesty mi ji přehodil přes ramena.

„Tak pojď, pojedeme k nám. Ale musím tě varovat. Ondra je... No, dost mimo. Uvidíš sama," upozornil mě. Jen jsem přikývla a přijala od Jerryho helmu, kterou mi podal. Narazila jsem si ji na hlavu, batoh hodila na záda a nasedla za něj. Pevně jsem kolem něj omotala ruce. Ne proto, že bych se snad bála nebo tak něco. Ačkoli v noci jsem na motorce ještě nejela.

Oba, já i Jerry, jsme byli zticha. Ono povídat si...

Před Jerryho domem jsme zastavili téměř okamžitě. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Jerry z motorky samozřejmě seskočil jako první a pak mi podal ruku, aby mi mohl pomoct. Přijala jsem ji a seskočila na zem. Stáhla jsem si z hlavy helmu a protřepala si vlasy. Ten zlozvyk jsem převzala od Sáry. Nebyla jsem na to hrdá.

„Můžeme?" přehodil mi ruku kolem ramen. Bezděčně jsem se k němu přitulila. Cítila jsem se s ním v bezpečí. O to méně nadšená jsem byla, když mě Jerry jen o okamžik později pustil, aby v kapse bundy, kterou jsem stále měla oblečenou na sobě, vylovil klíče, odemknul a pozval mě dovnitř.

Nebylo to poprvé, co jsem u dvojčat doma byla. Ale tentokrát to bylo bez Andy. Možná proto mi tu přišlo tak prázdno. Skopla jsem boty z nohou a srovnala je k botníku. Jerry mi pomohl ze své bundy a pak mi vzal batoh. Opět mi přehodil ruku kolem ramen a já se nechala odvést do kuchyně. Vždycky, když jsem tady byla, se sedělo v kuchyni. Místnost byla prakticky celá dřevěná a mně přišla mnohem útulnější než třeba obývák, kde bych přijímání návštěvy očekávala možná mnohem spíš.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že se v místnosti vlastně svítí. Automaticky jsem se podívala ke kuchyňské lince díky vyvýšené části v prostoru částečně oddělené od jídelny, nad níž visela rozsvícená zářivka. Nikdo tam ale nebyl. Až podle hlasitého kašle, kterého jsem se řádně vylekala, až jsem trošku nadskočila, jsem se zorientovala a našla přítomnou osobu.

Chvíli mi trvalo, než jsem v tom totálně zhrouceném člověku svírajícím prázdnou sklenici, předpokládala jsem, že od whisky, jak poloprázdná lahev stála na stole, poznala Ondru.

„A takhle to je od pohřbu pořád," Jerryho tvář se stáhla. Trhla jsem sebou. Nechtěla jsem na ten pohřeb vůbec myslet. Částečně právě proto jsem chtěla vypadnout zrovna sem. Očividně to bylo v tomto k ničemu. Pak mi to ale secvaklo. Ondra nebyl špatný kvůli pohřbu jako takovému, ale kvůli tomu, co se stalo po něm. Těsně po něm. Vymanila jsem se z Jerryho sevření, ačkoli se mi tedy moc nechtělo, a přisedla si na židli vedle Ondry. Dalo mi trochu práce donutit jeho prsty pustit sklenici. Vzhledem k tomu, že na to nereagoval, jsem tak nějak předkládala, že spí.

„Dáš si kafe?" otevřel Jerry skříňku a vytáhl dva hrnky.

„Čaj, jestli můžu poprosit," odvětila jsem.

„Ne!" vykřikl v tu chvíli Ondra. Skleničkou, kterou se mi mu konečně podařilo vzít, jsem vyděšeně třískla do stolu a prudce se odsunula.

„Moje hlava," zaúpěl Ondra. Pohladila jsem ho po mastných vlasech, jako by byl malé dítě.

„No tak, to bude dobrý," zkusila jsem tu nejotřepanější frázi.

„Nebude," zašeptal a popotáhl. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu z očí začaly téct slzy. Jerry donesl na stůl kávu pro sebe a čaj pro mě a sednul si naproti Ondrovi.

„Nebude," zopakovalo tmavovlasé dvojče a pevně sevřelo mou ruku. „Nebude. Ty to nechápeš. Ona odjela. Vzala si motorku a odjela. Bez helmy odjela. Řekla, že jí nemám volat. Že ji nemám hledat," mluvil tiše, prakticky beze smyslu. Podívala jsem se na Jerryho. Ani on očividně neměl nejmenší tušení, o čem jeho bratr mluví. Svou pozornost jsem ale přesunula zpátky na Ondru. Mou ruku, kterou stále svíral, začal drtit s každou vteřinou urputněji.

„A já nevím, co se s ní stalo! Jestli ještě vůbec žije! Nebo..." nechal ta slova vyjít do ztracena, pustil mě a složil hlavu do dlaní. Podívala jsem se na Jerryho. Tentokrát to byl on, kdo mě za ruku chytil. Pochopila jsem, že Ondra mluvil o Andy. Ale co mělo znamenat to o té přilbě...?

„A tohle je ještě jeden z jeho lepších stavů," podotknul Jerry tiše.