Pomsta †NO2

Nic není takové, jakým se být zdá

Po návratu ze školy domů, tentokrát jsem přijela sama, poněvadž Nikol trvala na tom, že prostě musí jít do knihovny, a že já s ní vážně chodit nemusím, z čehož mi bylo více než jasné, že o to ani nestojí. Vzhledem k tomu, že skoro vzápětí mi volal Ondra, jestli nemůže přijít, nebylo pochyb o tom, proč Nikol nestála o mou přítomnost. Nechtěla, bych křenila jí a Jerrymu. Nu což. Zařídila jsem se tedy po svém. Ovšem tím, že jsem Ondru odmítla, ačkoli jsem z toho ve finále zas tak nadšená, nebyla. Ano, cítila jsem se poměrně hloupě a špatně kvůli tomu, že jsem ho odmítla, poněvadž on by mě asi viděl rád, nicméně jsem sobecky měla na práci něco jiného.

Po příjezdu domů jsem uklidila motorku a, přestože nyní to bylo Nikolino království, vešla jsem do Lucasova pokoje. Protože ačkoli se vše tvářilo, že je v naprostém pořádku a v normálu, nebylo. Já totiž nezapomněla.

Ze všech sil jsem se snažila kolem sebe nerozhlížet, už kvůli tomu, jak moc Lucase jeho pokoj připomínal. Zamířila jsem k psacímu stolu a rázně vytáhla jednu ze zásuvek. Jakože úplně. A pak další. A další. To už se mi naskytl pohled na zadní stěnu prostoru. A tam byla. Obyčejná papírová obálka přilepená k desce, nyní téměř prázdná. To odtamtud jsem v den jeho pohřbu vytáhla Lucasův deník. O němž Nikol stále nevěděla, přestože tam o ní byly vskutku zajímavé texty. Předtím mi ty další papíry nedávaly nejmenší smysl. Ale teď, teď už jsem tak nějak vnitřně cítila, že vím, k čemu jsou.

Vzala jsem si s sebou celou obálku a vrátila zásuvky na místo. Než jsem si však sedla nad papíry, došla jsem si do kuchyně pro džus. Potřebovala jsem do sebe dostat cukr. A to okamžitě. Jinak by hrozilo, že se na všechno zvysoka vykašlu a půjdu třeba, já nevím, třeba hrát na kytaru nebo tak.

Jo, u té kytary jsem stejně nakonec skončila. Už kvůli tomu, že ve mně stále zůstával dojem z té, co byla ve škole. Jen s tím rozdílem, že tamta byla elektrická Gibsonka. Já doma měla opřenou o skříň akustickou Ortegu. Vzala jsem si svou lásku na klín, a zatímco jsem bezděčně a bez přemýšlení chytala akordy a přejížděla prsty po strunách, moje oči se začaly prokousávat řádky psanými Lucasovým písmem.

„Ahoj."

Ten hlas mě, mírně řečeno, k smrti vyděsil. Trhla jsem sebou a zachytila kytaru přesně v tom okamžiku, kdy se mi překulovala přes kolena, jak jsem ji samým úlekem pustila. Přičemž jsem se ještě praštila do brňavky.

„Nikol, tys mě vyděsila," položila jsem si ruku na hrudník, druhou pevně držíc krk své Ortegy, cítila jsem, jak mi rychle a prudce naráží srdce do žeber, jako by se ze všech svých sil snažilo vyrazit ven a nechat mě napospas smrti.

„Promiň," řekla jenom, krčíc rameny. Pak za sebou zavřela dveře a došla až ke mně, přičemž se posadila na stůl. Tedy se o něj opřela. Rychle jsem shrnula papíry, aby neviděla, co přesně jsem zkoumala. Přešla to jen a pozvednutým obočím. Možná se nechtěla ptát ze strachu, abych jí neřekla, že to, že jsem jí poskytla azyl, může být jen dočasné.

„Ale hrála jsi tak pěkně a já tu písničku neznala," navázala Nikol a já si teprve v tu chvíli všimla, že drží v ruce svůj mobil. „Co to bylo?" naklonila hlavu ke straně. Tentokrát jsem to byla já, kdo pokrčil rameny.

„Vlastně ani nevím," odpověděla jsem popravdě. „Nevnímala jsem, co hraju. Možná některá z mých oblíbených písniček." Tipla bych to na baladu, vzhledem k mé momentální náladě. Vzhledem k náladě, která mě postihla vždy, když jsem se v myšlenkách vrátila ke svému bratrovi.

„Tak poslouchej. Vážně se mi líbila a chtěla bych vědět, co to bylo," vyzvala mě a z jejího mobilu začala vyhrávat tichá melodie.

Svou kytaru bych poznala i jako hluchá, takže deformaci nekvalitní nahrávky, a navíc ještě přes dveře jsem neřešila. Okamžitě jsem si do rytmu začala poklepávat nohou, ale slova jsem v hlavě nebyla s to najít. Místy mi melodie přišla povědomá, pokaždé však připomínala nějaký jiný song. Jeho identita mi však stále unikala.

Jak mě to štvalo muselo být znatelné i na mém výrazu. Nikol se potutelně usmívala.

„Já to věděla," prohlásila spokojeně.

„Co jsi věděla?" nechápavě jsem se na ni podívala, stále svou pozornost věnujíc mnohem spíš smyčce, jak se ta písnička či co to bylo přehrávala neustále dokola.

„Že to není žádná ofiko písnička. Že jsi to složila ty," vysvětlila mi. Musela jsem se tvářit vážně nevěřícně. Jinak by Nikol zkrátka nevyprskla smíchy.

„Jo holka, je z tebe skladatel," poplácala mě po rameni.

„Počkej, počkej, to je blbost. Ale pošli mi to," odmítavě jsem zavrtěla hlavou, přesto jsem sáhla po svém telefonu. Jakmile byla zvuková stopa i v mém přístroji, Nikol se odporoučela k sobě. A já se vrátila ke studiu Lucasových papírů. Ale nedalo mi to. Přestože to, co v nich stálo, byly v rámci mé pomsty šíleně důležité, a hlavně podstatné informace, sáhla jsem po sluchátkách, tužce a čistém papíru. Jak jsem si onu neznámou skladbu pustila do smyčky, začala jsem si zapisovat jednotlivé akordy. Že by to vážně byla zbrusu nová melodie?

Jestli ano, jestli jsem opravdu složila písničku, bylo mi jasné, jak se bude jmenovat.

Po mém bratrovi, za nějž jsem ještě nedokončila svou pomstu, a k čemuž mi přesně dal klíč, jako by tušil, věděl, že se mu stane něco špatného, a že já to po něm pak převezmu, tu cestu za zničením špatného, a on mi tu druhou, mou, fázi ulehčil, jak nejvíc mohl. Po Lucasovi.