Pomsta †NO2

Ironie

Jestli se mi dovnitř chtělo? To ani náhodou. K téhle pitomé budově tvarem až příliš připomínajícím krabici se vázalo vskutku mnoho nepříjemných vzpomínek.

Smrt rodičů.

Můj kolaps na hřbitově, z nějž jsem si odnesla pořezané zápěstí, aniž bych věděla, jak k tomu došlo.

Boj s Markem, tím pitomým spolužákem, o mou a Nikolinu svobodu.

Ondra, který se kvůli mně porval s Dannym.

A pak Lucas. Ta nejčerstvější a svým způsobem i nejbolestivější rána ze všech.

A teď jsem tady znova. Zase kvůli Ondrovi.

Připadalo mi, že kolem té pitomé nemocnice musí být soustředěné vskutku velké množství negativních sil. Sil nějakým mně nepochopitelným způsobem napojených právě na mou osobu. Sil, jež se motaly v kruhu kolem téhle pitomé stavby.

To ho nemohli odvést aspoň do nějaké jiné nemocnice?

Ne, samozřejmě že nemohli. Byla to ostatně dost hloupá otázka. Už kvůli tomu, že nikde poblíž žádná další nemocnice nebyla. Ostatně, právě do téhle krabice, před níž jsem stála, sváželi případy nejen z města, ale i z blízkého okolí.

Na parkovišti jsem zastavila téměř smykem. Pořád jsem tak úplně neuvažovala, můj mozek jaksi vypadnul ve chvíli, kdy mi Jerry oznámil, kde Ondra je. Uklidňovala jsem se jen tím, že na vyšilování mám právo. Ale měla jsem ho? Těžko říct.

Někdo jiný, být na mém místě, by dovnitř možná vběhl jako uragán, nedbaje toho, že bylo nechutně brzy ráno, tudíž možnost návštěvních hodin byla jaksi pasé. Přesto jsem si, jako by se nechumelilo a jako bych tam patřila, nakráčela s helmou v podpaží dovnitř.

Moje zdánlivá sebejistota kupodivu, což mě samotnou vskutku překvapilo, vynesla kýžené ovoce. Doktoři a sestřičky mě sice častovali pozvednutými obočími a pohledy dost jasně sdělujícími, že tam nemám co dělat – v černém a v kůži s helmou v podpaží jsem zkrátka dokonale zapadnout neměla šanci – přesto mi nikdo nic neřekl.

Přišla jsem na recepci.

„Dobré ráno," pozdravila jsem, čekajíc, dokud si mě sestřička, starší a notně při těle, za počítačem nevšimne. Jakmile jsem se ujistila, že svou plnou pozornost věnuje mně a ne kartám, jež měla na počítači rozehrané – odraz ve sklíčcích brýlí může být chvílemi poněkud zrádný – položila jsem otázku, jejíž odpovědi jsem se, přiznávám bez mučení, poněkud děsila.

„Na kterém pokoji leží Ondřej Tourek?"

Co já vím, možná jsem se měla zatvářit výhružně, třeba by to pomohlo.

„Slečno Biersack, je mi líto, ale ještě nejsou návštěvní hodiny a-"

Vida, už si mě tady pamatuje i kdejaká sestřička. Byla jsem si totiž jistá, že tahle mě nikdy na starost neměla. I když co já vím, nemůžu si pamatovat všechny, co mě tu kdy ošetřovaly. Byl by to vskutku dlouhý seznam.

„Pan Ondřej Tourek," zopakovala jsem Ondrovo jméno důrazněji. Možná tentokrát víc, než bylo nutné, poněvadž sestřička začala regulérně koktat.

„O-o-on leží t-tam, j-jak-"

Víc z ní nenapadlo. Proč, mi došlo vzápětí, když se vedle mě objevila silueta. Silueta někoho, na koho jsem rozhodně neměla náladu.

A taky jsem si uvědomila, že to koktání a zblednutí sestřičky nejspíš neměl na svědomí můj rádoby výhružný tón, nýbrž právě tato osoba.

„To je v pořádku, Žaneto, já to vyřídím," pokynul můj starý známý doktor, pod jehož péči jsem spadala snad při každé své návštěvě zde, hlavou mým směrem. Sestřička, Žaneta, nejspíš chtěla ještě něco říct, pak ale jen zmlkla a začala se věnovat své práci, jako bych se tam nikdy neobjevila. Tedy, své práci. Poslední pohled do odrazu v jejích brýlích mě informoval o tom, že Solitéra shodila a díky tomu se jí na obrazovce objevily nějaké tabulky. Nejspíš excelovské.

„Slečno Biersack, začínám vás tady vidět opravdu nerad. Tedy ne že bych vás viděl nerad, ovšem tady," mávnul rukou, jako by narážel na chodbu, jíž jsme právě procházeli, druhou rukou svíral desky s papíry. Chápala jsem, jak to myslí. Přeci jenom jsem v nemocnici opravdu pobývala hodně.

„Tentokrát tu nejsem kvůli sobě, ale kvůli příteli. Otrava alkoholem. Ondřej Tourek," vyhrkla jsem na doktora. Ten zpod svých brýlí nejdříve hodil pohledem po mně, a pak před sebe natáhnul levou ruku, díky čemuž mu povyjel rukáv bílého pláště, a odhalil tak hodinky obepínající jeho zápěstí.

„Je teprve osm hodin. Návštěvní jsou od deseti. Nebudete to mít zas tak jednoduché, Tourkovi přijeli už před hodinou. Stejný pokoj, jako když tu ležel minule." Ta poslední slova řekl vskutku tiše, málem jsem se ho přeptala, jestli jsem slyšela správně, dokud jsem si nevšimla jeho pohledu. Pohledu, který mi dost jasně říkal, že tentokrát je na mojí straně.

Zatímco mluvil, něco čmáral propiskou na svých deskách. A to něco mi teď podal. Bylo to jen pár řádků na útržku papíru. Přesto jsem na ně chvíli mžourala, než se mi jejich obsah podařilo rozluštit.

Slečna Biersack má veškerá práva na návštěvu před návštěvními hodinami. Osobní situace jí nedovoluje zastavit se za svým přítelem v jiném čase. XX

Čekala jsem originálnější podpis. Ale asi to byly zkratky, aby se doktoři v psaníčcích mezi sebou nemuseli podepisovat celým jménem.

Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí, když jsem na doktora pohlédla. Usmíval se.

„A už jděte," pobídl mě.

„Děkuju," vydechla jsem, vděčná za to, co pro mě udělal. Jen pokýval hlavou a otočil se. Nechtěla jsem promarnit už ani vteřinu z toho času, který mi tím malým útržkem papíru zajistil, a měla jsem co dělat, abych se nerozběhla. Teď už zůstává jen jedna maličkost. Jak se dostat dovnitř kolem Tourkových, kteří dozajista budou sedět před Ondrovým pokojem?