Pomsta †NO2

Cesta domů

Věnováno Nelllllla. Za první komentář, který neskutečně potěšil.

Ondra

„Andy!" zavolal jsem za ní, když se mi vytrhla z náruče. Ani se neotočila. Natáhl jsem po ní ruku a znovu vyslovil její jméno. Ale nohy jako by mi vrostly do země. Nedokázal jsem se pohnout. Jen jsem sledoval, jak moje láska nasedá na motorku, bez helmy, a vyjíždí do ulic. Všechno se ve mně sevřelo.

Neohlédla se. Ani jednou. A o to víc mě její nenadálý odchod mrzel a hlavně děsil. Proč, sakra, proč odešla? Co ji k tomu vedlo? Poslední slova, která mi řekla, mi naháněla strach. Bál jsem se. O ni. Bál jsem se, jestli se nechce třeba... nechce zabít nebo tak. Když chtěla, nedokázal jsem se v ní vyznat ani já. A právě to mě děsilo. A kdyby to opravdu udělala... Nechtěl jsem na to ani pomyslet.

Zhluboka jsem se nadechnul a vzápětí peprně zanadával, jak se ozvala vzpomínka na první polibek, který jsem dal Andy. Nemyslím tím jen tak obyčejnou kamarádskou pusu nebo tak, ale opravdový nefalšovaný polibek z lásky. Pak mezi nás vrazil její přítel a zlomil mi žebra. Nedivil jsem se mu. Když se spolu tehdy na jejích šestnáctinách vypařili a všechno nasvědčovalo tomu, že se spolu vyspali, myslel jsem, že Dannyho odnesou na hřbitov v krabičce od zápalek. A když mi hned potom Sára oznámila, že je s Dannym, měl jsem taky nutkání jít ho zmrzačit. Ovšem z toho důvodu, že jsem věděl, že tím ublíží Andy. Což se taky stalo. A chvíli potom Lucas...

Byly to ideální příležitosti pro to, aby se na všechno vykašlala. Proto jsem ji obdivoval za to, že šla a bojovala dál. A právě proto jsem ji tolik miloval. Ačkoli ve chvíli, kdy mi její vzdalující se záda úplně zmizela z očí, začal jsem pochybovat o tom, jestli to zvládne tak dobře, jak jsem doufal.

„Chlapče," ozvalo se za mnou, „jsi v pořádku?" Otočil jsem se a pohlédnul na kněze stojícího ve vratech od hřbitova. Opatrně jsem přikývnul, žebra o sobě stále dávala vědět.

„A nechceš jít dovnitř?" navrhnul mi. Následoval jsem jeho pohled ke kostelu.

Opravdu jsem nevěděl, podle čeho usoudil, že jsem věřící a chci se jít pomodlit za duši zemřelého, nebo jestli mi snad nabízel, že mě vezme ke zpovědi. Každopádně jsem tak jako tak záporně zavrtěl hlavou. Farář pokrčil rameny a se slovy „jak myslíš" se otočil a nechal mě tam samotného napospas všem mým negativním myšlenkám.

Namířil jsem si to k poslední motorce, co zde zůstala, což byla ta moje. Opatrně jsem na ni nasednul, nasadil si helmu a pomalu vyjel do ulic města. Žebra mě bolela, to ano, ale motorka byla jednou ze tří věcí, kterých bych se nikdy nevzdal. O druhé místo se s mou mašinou dělila kytara. Jak akustická, tak elektrická. Tou první byla Andy.

Domů jsem dojel mnohem později než obvykle, právě kvůli žebrům. Vážně díky, Danny. Zavedl jsem motorku do garáže. Jerryho tu nebyla. Věděl jsem, že je zblázněný do Nikol. Okouzlila ho už tehdy, jak jsme společně s ním a Sárou jeli za Andy do školy jako svědci. Jenže vedle Lucase u ní neměl nejmenší šanci. A pokud byla pravda to, co mi řekla Andy, když jsme byli v nemocnici kvůli těm mým žebrům, a já věřím, že ano, tak s Lucasem měla asi takový vztah, jako jsme měli ještě donedávna já se Sárou.

Tak jako tak jsem věděl, že Jerry je teď s Nikol.