Pomsta †NO2

Želé myšky

Přestože můj cíl byl jasný, stejně jsem ho nemohla najít. Nakonec jsem zamířila k velké mapě celého nákupního centra, která stála zhruba v prostředku chodby. Popravdě, nejenže můj orientační byl značně neschopný, ale moje schopnost číst v mapách taky nebyla nijak slavná. Přesto se mi však podařilo najít nejenže restauraci, ale rovnou celé patro pokryté obchody s jídlem.

Ještě, než jsem tam zamířila, udělala jsem si jednu krátkou mezizastávku. Veřejné záchody nenávidím snad ještě víc než fast foody. Ne vždy má ale člověk na výběr, že.

K mému štěstí však ono patro, jež bylo mým cílem, bylo celé pokryté právě mnou tolik milovanými prodejnami typu McDonald's, KFC, BurgerKing a tak dále a tak dále. Ano, sice se tam daly koupit i relativně normální jídla, třeba salát, a ne jen ty jejich slavné pokrmy typu hamburger, cheeseburger nebo hranolky, ale – ne. Nikdy.

Se znechuceným výrazem, nejenže se mi vyhýbaly rodiny s malými dětmi a stáří, ale teď už naprostá většina návštěvníků Černého mostu, jsem se tedy vrátila, s několikerým zablouděním a vracením se na zpáteční cestu, do spodního patra, kde byl obří super/hyper market. Tam mi alespoň nehrozilo, že se ztratím, a najít tam jídlo byla nezpochybnitelná jistota.

Dobrá, beru zpátky. Já se umím zamotat úplně všude. S lahví Kofoly v košíku, Kofolu mám rozhodně mnohem radši než Coca Colu, se mi při hledání čehosi poživatelného podařilo omylem dostat se do uliček s alkoholem – a zkuste se z těchto „vinných sklípků" vymotat, aniž by si o vás přítomní mysleli, že si některou z lahví chcete přivlastnit... Kor když vypadáte na míň, než vám je. Asi tak jako já.

Za podezřívavého pohledu jedné stařenky s vozíkem plným vína z Mikulova se mi nakonec podařilo najít tu správnou uličku, která mě vyvedla ke stojanům se sladkostmi – a do mého košíku okamžitě letěla bílá Studentská pečeť – byla ve slevě, jinak bych brala Milku – balení JoJo jahod, jedny čokoládové M&M, taktéž velké balení (slevy vítězí) a můj největší úlovek, na který jsem byla opravdu hrdá, želé myšky. Miluju želé myšky.

A pak, už teď mi bylo jasné, že za svůj nákup zaplatím víc, než jsem původně doufala, že budu platit, jsem konečně zamířila k chlazeným regálům, kde, jak jsem celou svou bytostí doufala, by měly být bagety.

Samozřejmě, když už jsem relativně dost (teoreticky) utratila za cukr, mohla jsem si místo bagety koupit třeba chlebánka, jak jsme doma říkali celozrnným bagetám z oddělení pečiva, nebo pár rohlíků, nějakou šunku a plátkový sýr, což by mě stálo mnohem míň, nebo třeba anglický rohlík nebo tak, ale když už jsem byla tady...

Můj nos zachytil pach, nebo vůni?, salámů a sýrů z pultového prodeje a bylo rozhodnuto. Naštěstí pro mě stály chladící regály prakticky hned vedle a k mému ještě většímu štěstí, začínala jsem laškovat s myšlenkou, jestli to nejsou jen mé halucinace z hladu, protože abych já měla takové... no, už se mi nechce to slovo na š opakovat, to bylo prostě nemožné. Přesto to tak bylo. A, světě div se, měla jsem pravdu.

Protože tam byly jen dvě osamocené poslední bagety.

„No co," pokrčila jsem nad tím rameny. Tak si nevyberu, no. Holt se musím spokojit s tím, co osud nabízí. V mém košíku tedy přibyly i dvě bagety, jedna s kuřecími nugetami a druhá pikantní. A já mohla konečně pryč z tohoto prokletého místa, kde se mezi uličkami dalo tak lehce ztratit. To se mi samozřejmě podařilo i cestou k pokladnám. Kdyby aspoň nebyly tak vysoké a bylo přes ně vidět... Zvedla jsem oči k člověku, který kolem mě právě procházel, tak metr devadesát. Nebo kdybych aspoň nebyla tak... Chvíli bych musela přemýšlet, než by mě napadlo nějaké slušné slovo, zkrátka, hodně malá. Ani ve svých myšlenkách nechci být nijak neslušná.

„Bude to všechno, slečno?" zeptala se mě kousavě pokladní, když jsem ke svému nákupu ještě na poslední chvíli, kdy už ho měla prakticky namarkovaný, přihodila ještě balíček žvýkaček. Tedy, balíček, spíš pytlík se čtyřiceti šesti kusy.

„Ano," zářivě jsem se usmála, nebo jsem to aspoň zamýšlela, ale podle prodavaččina nepříliš příjemného a přesvědčeného pohledu můj výraz zjevně neměl takový účel, jaký jsem jím zamýšlela.

„Kartou," řekla jsem, když mi prodavačka nahlásila požadovanou částku, zadala jsem PIN a pak si všechen svůj nákup naložila do náruče. Bylo to dost náročné, a podivnými pohledy už mě nečastovala jen prodavačka, ale i mnohem víc dalších přítomných. No co, tak jsem si zapomněla vzít tašku, no bóže. Nakonec se mi to ale podařilo, a tak jsem ten šílený labyrint nelidsky vysokých regálů mohla konečně opustit, jen abych se ponořila do ještě šílenějšího labyrintu lidí, obchodů a pater.

O jedno schodiště výš se mi naštěstí podařilo najít jednu nejenže prázdnou, ale dokonce i relativně odstrčenou lavičku, na kterou jsem se usadila. Můj žaludek už se opět hlasitě dovolával toho, abych otevřela tu pikantní bagetu, ale nejdřív jsem otevřela lahev Kofoly. Popravdě mě dost překvapilo, že se mě nerozhodla poprskat. Přirozeně to byla kravina, když jsem měla hlad a místo jídla jsem si do žaludku poslala bublinkové pití, vždycky se začal svíjet v křečích. Se zaťatými zuby jsem trochu smutně pohlédla na myšky – kdybych mohla, dala bych si nejprve právě je, ale radši si je asi schovám na horší časy – a konečně jsem začala do svého břicha posílat ne moc kvalitně a rychle polykané kusy pikantní bagety.

Tím jsem však za sebou měla tu jednodušší část dnešního dne – dostat se do Prahy a neumřít přitom hlady. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála, v té krátké chvíli to bylo už podruhé, co jsem uvnitř své hlavy rýmovala. Teď mě ale bude čekat něco mnohem, mnohem horšího.