Pomsta †NO2

,,Veselé" Vánoce

Nikol

Konec roku klepal na dveře. Tedy, konec roku. Přesnější by bylo říct Vánoce. Svátky klidu a míru. Jó, kéž by. Moje Vánoce byly už několik let jen a pouze o tom vyhýbat se veškerým rodinným příslušníkům. Babičky se přede mnou křižovaly. Děda se mi vyhýbal velkým obloukem. Tety, strejdové, sestřenice a bratranci. Ta starší generace mě v lepším případě ignorovala. Ta mladší mě vyloženě a absolutně nenáviděla. Můj mladší nevlastní bratr ze mě měl akorát legraci a hodila jsem se mu jen k tomu, aby na mě svedl problémy, které způsoboval. Nevlastnímu otci jsem byla absolutně ukradená. A co jsem si dovolila najít samu sebe a začít být sama sebou, začala mě nenávidět i moje matka. A o Vánocích to vždycky vygradovalo. Křik. Hádky. Nadávání. Provokace. K fackám to zašlo skoro pokaždé. Občas i dál. Vítejte v mém zkurveném životě.

Možná, že by to nebylo tak na nic, kdyby se nedělo to, co se dělo. Na začátku měsíce Lucas. Následné zmizení Andy. Ondra v totálním srabu. A já? Já se mučila Lucasovými oblíbenými kapelami. Jako by mi tím mohl být blíž. Tou hudbou jsem si navíc, dá se říct, ještě podrývala psychiku. Dobrovolně. Nikdo mě do toho nenutil. A já si tím ještě přidělávala problémy doma. Otčímu to, co poslouchám, bylo úplně fuk, pokud to neslyšel. Ale máma... Ta se s tím nemohla smířit. Prý jsem začala být divná. Prý jsem... Při vzpomínce na ta slova se mi začaly drát slzy do očí. Prý už nejsem její dcera. O to víc jsem se zdržovala jakékoli společnosti, kor teď, když přišly ty Vánoce.

Jediné, co mě drželo nad vodou, jediný, kdo mě držel při smyslech, byl Jerry. On tu pro mě byl, když jsem ho potřebovala.

„Nikolo, okamžitě to vypni!" Zabušení na dveře. Jistě, matka. Kdo jiný. Otevřela jsem oči a zadívala se na strop. Upps. Asi jsem to s tou hlasitostí trochu přehnala. Ale co. Bylo to mé právo. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy tekoucí mi z očí a zvedla se na nohy. Měla jsem takový pocit, jako bych nic necítila. Jako by veškerou bolest nahradilo prázdno a lhostejno.

„Co chceš?" vyštěkla jsem a trhnutím otevřela dveře. Ve chvíli, kdy máma chtěla dost očividně na dřevo znovu zabušit. Jen tak tak se mi před její pěstí podařilo uhnout.

„Nemůžeš si dávat trochu pozor?" zamračila jsem se. Výraz její tváře mi okamžitě prozradil, že bych byla udělala mnohem líp, kdybych mlčela.

„Jak já? Jak dávat pozor? Uvědom si, s kým mluvíš, mladá dámo! A začni se chovat trochu normálně! Jsou Vánoce, tak se laskavě uklidni!" Před jejím křikem jsem se bezděčně přikrčila. Před očima se mi objevila tvář. Jedna jediná tvář, kterou jsem teď toužila vidět. Schoulit se v jeho náruči. Ale nemohla jsem. Ne, když jsem u Tourkových byla pečená vařená, prakticky pořád. Nemohla jsem se jim tam nakvartýrovat i dneska.

„Mluv se mnou!" zaječela. Ačkoli uvnitř mě se schylovalo k absolutní bouři, udělala jsem všechno pro to, abych si zachovala vážnou tvář.

„Mami, právě jsi mi málem dala bezdůvodně pěstí do obličeje. A já jsem naprosto klidná. Nemyslíš, že to přeháníš spíš ty?" Mluvila jsem potichu. Stálo mě to skoro veškeré sebeovládání, abych nezačala křičet. Kliku, co jsem pořád držela, jsem v ruce drtila, až mi zbělely nejen klouby.

„Ses zbláznila!? Občas vážně nevím, jak je možné, že jsi moje! Vypadni odsud!" Ta slova mě zmrazila na místě. A to doslova. Ač jsem se snažila sebevíc, neměla jsem nejmenší šanci zadržet slzy, jež mi vytryskly z očí.

„Slyšíš!? Vypadni!!!" Třískla dveřmi. Přestože jsem je stále držela za kliku. Ruka se mi rozhořela bolestí, jak se mi tím nepříjemně zkroutila.

Ne. Tohle nemůže být pravda. Nemohla mi říct, že... Nemohla mě vyhodit. Vždyť, vždyť mi ještě není osmnáct. Nemá na to právo. To prostě nejde!

Přesto to tady bylo. Ten fakt, že mě vlastní matka, na Štědrý večer, vyhodila z domu. Možná to nemyslela úplně doslovně vážně. Ale já to v tu chvíli brala definitivně.

Přes slzy v očích jsem pořádně neviděla. Přesto se začal opakovat scénář z před několika dní. Jen tentokrát ve velkém. Žádné rychlé sbalení se do batohu. Ale vytáhla jsem ze skříně sportovní tašku. Když už, tak už.

Až když jsem procházela ulicemi města, tašku přehozenou přes rameno, jako by mi došlo, co jsem to vlastně udělala. A že nemám kam jít. Zastavila jsem se uprostřed kroku. Co mám sakra dělat? Už už jsem začala lovit mobil, abych zavolala Jerrymu. S prstem nad jeho číslem jsem se však zarazila. Tohle po něm přeci nemůžu chtít. Našla jsem v kapse tedy sluchátka a pustila si do nich na maximální hlasitost další z Lucasových oblíbených skupin – tu samou, co jsem poslouchala, než ke mně vešla moje matka. A rozešla jsem se. Nevnímala jsem, kam jdu. Neslyšela jsem, co se kolem mě dělo. V tu chvíli by mi bylo jedno, i kdybych napochodovala do silnice, přímo do cesty plně rozjetého náklaďáku.

Což se mi kupodivu nepovedlo. Místo toho jsem došla někam úplně jinam. Někam, kam jsem se bála, od té doby, co se to stalo, jít. A nebyl to hřbitov u krkavce.

Stála jsem před Elfrídou.

„Kurva," vytrhla jsem si sluchátka z uší. Tady jsem neměla co dělat. Jistě, teoreticky by mi tady poskytli přístřeší. Kdyby mi ho ovšem měl kdo poskytnout.

Ulice se topily ve tmě. Poplašeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikdo nikde nebyl. Byla jsem úplně sama. To mě donutilo vytáhnout mobil a podívat se, kolik je hodin. To číslo mě překvapilo. To nebylo možné. Ovšem tomu, jak dlouho jsem musela městem bloudit, odpovídal i fakt, jak moc mě bolely nohy.

To ale nebylo to, co mě vyděsilo úplně nejvíc. Ten podnět, kvůli kterému jsem se cítila tak divně. Pak mi to došlo. Byl to nějaký zvuk, který jsem vnímala ještě dřív, než jsem ho mohla slyšet – a proto jsem si ho neuvědomovala. Ale teď, teď jsem ho slyšela dost jasně.

Pomalu, až bolestně pomalu, jsem se otočila na místě. Silueta motorkáře se vynořila zpoza rohu. Nemohla jsem se pohnout. Jako by mi v tom něco bránilo. Byla jsem vyděšená.

Ta silueta mi byla povědomá. Přesto jsem si nebyla s to zařadit, kdo by to mohl být. Až ve chvíli, kdy motorka zabrzdila sotva metr přede mnou, mi samým ochromením vypadl mobil z ruky. Protože si sundala helmu a protřepala si vlasy.

„Nikol. Co tady děláš?" V jejím hlase jsem, i když se snažila cokoli skrýt za masku lhostejnosti a chladu, slyšela bolest, zklamání, ale také radost. Přesto z motorky slezla. Nedala mi nijak najevo, abych ji šla třeba obejmout nebo tak. Koneckonců jsem nemohla vědět, jestli se vrátí. Ale znala jsem ji. Věděla jsem, nebo aspoň tušila, co se jí může honit hlavou.

„Andy," vyhrkla jsem a vrhla se holce, kterou jsem za celý svůj život považovala za nejlepší a zároveň jednou kamarádku, kolem krku.