Pomsta †NO2

Pro tebe

Neznám lepší pocit než plný žaludek.

Věděla jsem ale, že tady, na Čerňáku, nemůžu zůstat věčně. Nejela jsem do Prahy jen proto, abych utrácela v nákupácích, že. A tak jsem se, ač nerada, zvedla ze své relativně odstrčené lavičky, abych se mohla přiblížit svému cíli.

Do garáží jsem se, světě, div se, dostala bez toho, aniž bych se byť jen jednou jedinkrát někde ztratila. Což bylo prakticky nemožné. Takže můj orientační smysl si svou daň vybral při hledání mojí motorky. A, aby toho nebylo málo...

„Kruci-himl-kurva-drát, jaké bylo to číslo?" praštila jsem se rukou do čela. Zas tak velká rána to nebyla, skoro žádná, ale tím, že moje dlaň na čelo dopadla prakticky naplocho, ta rána byla, no, dost velká.

„Mírněte se, slečno, jsou tady malé děti," zavrčela právě kolem mě procházející žena. Mohlo jí být tak kolem čtyřiceti, se zhruba desetiletým klukem a sedmiletou holčičkou. Každý šel vedle ní z jiné strany, a jak jsem promluvila, připlácla jim ruce na uši, a to druhé jim překryla tím, že je přirazila ke svému tučnému boku.

„Aby ses nepo," přešla jsem do plynulé angličtiny. Naštěstí pro mě buďto anglicky neuměla, anebo nerozuměla, protože jen zavrtěla hlavou, odfrkla si, prohlásila něco o nevychovaných rozmazlených fraccích, co si neváží starší generace, bez které by neexistovali, a šla i s dětmi dál. Já je také ignorovala a rozešla se podél uliček, abych našla místo, kde jsem motorku nechala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jo, bude trvat dost dlouho, než to tu celé projdu.

Nakonec mi to trvalo přesně hodinu, třináct minut a vteřin – to jsem radši ani nechtěla vědět. Umínila jsem si, že příště, až budu parkovat na takhle velkém parkovišti, co takhle velkém, klidně i polovičním, budu si muset sekci napsat na čelo. Tedy, spíš na ruku. Na čele by mi to asi bylo k ničemu. Protože když stojíte v sekci H, přesněji H8, a začínáte A1, nejen jednou si říkáte, jestli by nebylo jednodušší tady ten stroj prostě nechat a vyjít ven pěšky, spolehnout se na metro a tramvaje. A doufat, že až se sem po vyřízení všech věcí vrátíte, najdete svůj stroj jednodušeji. Pokud se ovšem někdo nerozhodne prohlásit ho za svůj.

„No hurá," zamumlala jsem, když jsem zahlédla nejen motorku, ale i espézetku, protože vlna úlevy mě zalila už párkrát předtím, když jsem zahlédla jen tu motoru, která však bohužel nebyla moje, a zrychlila jsem, abych se k ní dostala o těch pár vteřin dřív a z hledání nebylo rovných čtrnáct minut.

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem otevřela úložný prostor. Věděla jsem, že to, co hledám, na mě může mít neblahý vliv. Ale přesto jsem to musela udělat. Protože tam byla adresa místa, kde měl strýc svou „firmu".

Vytáhla jsem malý deník. No, malý, úplně obyčejný sešit formátu A5, ale Lucasovi jako deník sloužil. Našla jsem ho jen pár dnů předtím, než... Polkla jsem. Než se to stalo. Lucas nevěděl, že o něm vím, ale já pro změnu zase neměla nejmenší tušení o tom všem, co se odehrávalo okolo Robertových firem. Že šlo o drogy. A to všechno bylo vysvětlené právě tady.

V tomhle deníku.

Lucas si ho, podle prvního zápisku, začal vést už hodně dávno. V den, kdy zemřeli naši rodiče. Podle jednoho z prvních zápisků mu to doporučila psycholožka. Myslím, aby si psal deník. Aby se z toho všeho vypsal. Mně to doporučovala taky, ale... No, tehdy jsem se ohradila tím, že nejsem žádná malá holka, abych si musela vést takovou pitomost, jakou je deník – přičemž jsem se vesele vypisovala do textů písniček, co jsem tvořila. Ironií bylo, že tehdy jsem byla malá holka. A i Lucas, který je – byl – o dost starší než já, si ho psal.

Zaklonila jsem hlavu, aby se ty zpropadené slzy, jež se mi draly z očí, vrátily do slzných kanálků, ačkoli jsem věděla, že to stejně k ničemu nebude, a rychle prolistovala celým sešitem, dokud jsem nenarazila na nepopsanou stránku. Tam skončil. Nebo spíš musel skončit. Osud už mu nedovolil psát dál.

Našla jsem požadovaný zápisek. Nepamatovala jsem si přesnou polohu v sešitě a ani jeho datum, ale znala jsem první větu.

Už jsem tomu přišel na kloub.

Ale i tak, nebylo by od věci si tu stránku založit. Přejela jsem zápis pohledem, dokud jsem nevyhledala tu adresu. Nu, holt se budu muset někde zastavit a poptat se na cestu. Když se dokážu zamotat i na Čerňáku, co teprve v celé Praze?

„No nic," pokrčila jsem rameny, hodila Lucasův deník, svoje želé myšky, kterým jsem nakonec odolala, a peněženku do úložného prostoru, narazila si na hlavu helmu a vyjela vstříc svému nebezpečnému cíli. Pokud se ovšem vymotám z toho šíleného parkoviště. To sem nemohli dát ukazatele?