Pomsta †NO2

Nejvyšší oběť nemusí být nutně ta na životech

Byl to nejhorší týden mého života. A to doslova. Přes to přese všechno, čímž už jsem si za svůj, a jak mi teď připadal strašně krátký, život musela, byla nucena, projít.

Týden, co jsem se naoko vrátila k Dannymu. Co se u nás doma, v Elfrídě, objevoval každý den, trávil tam veškerý svůj volný čas. Týden, co se Nikol, částečně ze strachu o to, aby před Dannym neprasklo, že je to z mé strany celé jen fraška, částečně ze strachu z něj a částečně z toho důvodu, že mu dávala za vinu Lucasovu smrt, a celkově se v jeho přítomnosti necítila moc dobře, dočasně přestěhovala ke dvojčatům. Já to zcela chápala. Ostatně, já se vedle Dannyho cítila úplně stejně, ne-li ještě hůř. Už kvůli tomu, že dřív jsem ho měla doopravdy a upřímně ráda. Já pro něj byla jen hračka, hadr na zábavu. Podvedl mě, zmlátil kluka, který pro mě znamenal mnohem víc než on sám ještě dřív, než jsem si to všechno uvědomila, sprostě mě zradil a měl, a v tom měla Nikol zcela a absolutně pravdu, velký podíl na tom, že Lucas někde hnil pod zemí. Alespoň tam nebyl sám. To jediné mě na celé té situaci uklidňovalo. To, že je tam s rodiči. Že jsou spolu.

A vážně jsem doufala, že na mě se shora dávají pozor. Víc jsem po nich ostatně ani chtít nemohla. Za to, co jsem udělal během posledního měsíce, mi bylo více než jasné, že už se s nimi nikdy nepotkám. Protože já, na rozdíl od nich, půjdu dolů. A nezbude mi než doufat, že se zastavím v předposledním pekelném okruží. Do Luciferova paláce se mi vůbec nechtělo. A do trůnu už vůbec ne.

Tak či tak, Nikol se zařídila tak, že nyní byla u Tourkových. Podle toho, co říkal Ondra – nemohli jsme se nyní vídat fyzicky, ale zůstat v kontaktu přes zprávy mi Danny zakázat nemohl a já si byla stoprocentně jistá tím, že o nich neví vůbec a absolutně nic – tam byla vcelku spokojená, ale už se nemohla dočkat návratu zpátky za mnou. V tomhle jsem na tom byla stejně.

Celý týden jsem se musela tvářit jako ta nejšťastnější holka pod sluncem. Holka, které se vrátil přítel, co se ztratil neznámo kam, jako by to nebylo spolu s holkou, s níž mě, kdo ví, jak dlouho podváděl, jako bych byla vděčná, že se ke mně vrátil, přestože mi to bylo všechno neskonale odporné. Každý Dannyho dotek, pokaždé, když mi přejel prsty po kůži, vyvolávalo to ve mně třas, jako by se mě dotýkal sliz či mi po kůži běhaly nohy pavouků, které jsem ne že nesnášela, ale hnusili se mi. Po každém polibku jsem se ze všech sil bránila udržet obsah svého žaludku na místě, cokoli, jen abych okamžitě neběžela na záchod. Potlačovala jsem to nutkání utíkat do koupelny, abych si mohla vyčistit zuby. Každým dnem, každou hodinou, každou minutou bylo těžší a těžší udržet na své tváři masku přetvářky. Danny byl u mě doma pečený vařený, neměla jsem ani chvíli soukromí. I přes Dannyho vyslovený nesouhlas jsem si nakonec alespoň uhájila chodit do školy. Bylo mi jasné, proč nechtěl, abych tam chodila. Nikol, ta byla tím důvodem. Danny si uvědomoval, že je pro mě spojkou s ostatními, přestože jsem se snažila udržet tu iluzi, že jsem Ondrovo rádoby zklamání dávala za vinu všem.

A tak pro mě jediným, a to doslova jediným rozptýlením od toho všeho zůstala nepoužívaná zkušebna, učebna hudebky, posluchárna, koncertní sál, říkejte si tomu, jak chcete. Nikol naštěstí pochopila, že přestože mi možnost stýkat se s ostatními takhle ráz na ráz chyběla, koneckonců šlo o něco zcela jiného, než když jsem se v prosinci vypařila pryč, a nechávala mě do suterénu chodit samotnou. Přesto, když jsem v rukou hýčkala kytaru, ať už elektrickou, kterou jsem znala od svého prvního přijití na ono místo, či akustickou, s velmi úzkým krkem, na níž se mi hrálo více než dobře, a utápěla se ve své samotě, věděla jsem, že tam je. Vždycky tam někde byla. Tichá podpora, člověk, který v tónech, jež vznikaly na strunách pod mýma rukama, dokázal číst. Hledat a najít odpovědi na otázky. Pochopit mě.

A to bylo to, co mi u Dannyho chybělo. Po celá ta léta. Aniž bych si to byla kdy uvědomila.

Věděla jsem, že tenhle stav, ta situace, do níž jsem se dostala svou vlastní hloupostí, může trvat hodně dlouho. Ne nekonečně. Potřebovala jsem jen vzbudit dostatečný dojem, že mě má zcela ve své moci.

Bylo jen otázkou času, kdy mě sám dovede před Roberta. A já si to s ním budu moct konečně vyřídit.

Stačilo jen čekat.