Pomsta †NO2

Slzy štěstí

Nevím, co jsem čekala. Že po tom všem budou Tourkovi sedět před Ondrovým pokojem a já nebudu mít sebemenší šanci dostat se dovnitř? Nebo se mi, kdo ví jak, podaří proklouznout dovnitř, ale oni mě při tom chytí? Nevím.

Tentokrát, jakkoli se to mohlo zdát nelogické či absurdní, hlavně po tom, kolikrát za mnou stálo, když jsem byla na cestách, jsem ale měla štěstí.

Zarazila jsem se právě včas, abych stihla udělat krok vzad a zmizet za rohem. V chodbě přede mnou, kterou jsem teoreticky potřebovala projít, prakticky to však nutné nebylo, u automatu na kávu, stáli přesně ti, kolem nichž jsem potřebovala proklouznout.

„Díky," zašeptala jsem směrem k podlaze – ne, k Bohu se opravdu nemodlím, a tudíž nemám za potřebí mu ani děkovat – otočila se na patě a zaběhla do jiné chodby.

To, že jsem tady v nemocnici trávila více času, než by mi kdy bylo milé, přeci jen jednu výhodu mělo. Vyznala jsem se tu vskutku slušně. Netrvalo tedy dlouho a zastavila jsem se přede dveřmi, jež byly mým cílem.

„Tak jo, holka. Jdeme na to," zhluboka jsem se nadechla. A zaklepala.

Nic. Ticho. Možná spí. Nebo je třeba u něj sestřička na kontrole. Nebo...

Nechtěla jsem si vůbec připustit, že by byl možný, a vlastně i reálnější, některý z horších scénářů. Těch už jsem ale vymyslela dost. Teď bylo na čase začít myslet trochu optimističtěji.

Ta myšlenka mě regulérně rozesmála. Vážně jsem až takhle naivní?

Další zaklepání. Tentokrát už se z druhé strany něco ozvalo. Nebyla jsem si úplně jistá, co to něco bylo. Možná šramocení?

Třetí zaklepání. Nebylo pochyb, teď jsem slyšela vrzání. A ještě něco dalšího. Bylo to-

„Dále."

Ano. Opravdu. Ten hlas vůbec nezněl jako jeho, přesto jsem ho poznala. Byl tam, můj Ondra. Stačil jen stisknout kliku.

Sotva jsem na ni však položila dlaň a mé prsty obemkly ten malý kousek kovu, něco jako by mě zarazilo. Jsem si jistá? Vážení tam chci jít?

Byly to vskutku sobecké myšlenky. Ani jednou jsem nepomyslela na to, co by to mohlo znamenat pro Ondru. Jak by mu to, možná, mohlo pomoct. Přemýšlela jsem jen nad tím, jestli to zvládnu já.

A právě tohle uvědomění, jak jsem celou dobu byla strašně sobecká a hleděla jen na sebe, mě donutilo tu kliku stisknout.

„Kurva, já jsem umřel."

To bylo první, co jsem z pokoje zaregistrovala. Stále stojíc napůl bokem ke dveřím jsem je rychle zavřela a zvedla hlavu. Pohledu na lůžko jsem se vědomě vyhýbala, obhlédla jsem celý pokoj. Samozřejmě, vypadal úplně stejně, jako když jsme tu byli posledně. Tehdy po vánočním plese, když sem přivezli mého bratra.

„Já fakt musím být mrtvý. A tohle musí být nebe. Ne, to je blbost. Já a nebe? Tohle musí být nejhlubší peklo, protože vidím anděla."

Mlel totální nesmysly. Těžko říct, jestli byl plně při vědomí nebo blouznil, protože to s ním bylo tak špatné. K tomu, abych zjistila, která z těchto dvou verzí je pravděpodobnější, by stačilo se na něj podívat. Ale já se k tomu stále nějak nemohla odhodlat. Jestli to bylo tím chladem, který mnou prostupoval od chvíle, co jsem se dozvěděla o tom, že je tady? Tím, že se mi draly slzy do očí, protože jsem věděla, že to je jen a pouze moje vina?

Nešlo tomu déle vzdorovat.

„Nejsi mrtvý," řekla jsem tiše. Byla to jen dvě slova, jedna pitomá věta. Přesto způsobila hlasité zalapání po dechu a zavrzání.

„Ne, já mám halucinace."

Podívala jsem se na něj. Přesněji jsem otočila jeho směrem svou tvář, oči zavřené.

A pak jsem je prostě a jednoduše otevřela.

Byl to jednoduchý pohyb. Takový, který člověk ve většině případů dělá automaticky, nepřemýšlí nad ním. Já se k tomu musela doslova přinutit.

Vypadal hrozně. Vážně příšerně. Ne jako tehdy poté, řekněme, neshodě, kterou měl s Dannym. Bledá kůže, zapadlé zarudlé oči, pod nimi velké červené kruhy, mastné zplihlé vlasy. Na posteli však seděl vzpřímeně, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Anebo se probudil z vážně šílené noční můry. Ruka mi bezděčně vystřelila k obličeji a přikryla mi pusu.

„Ondro," vypadlo ze mě. Slzy mi definitivně začaly prozkoumávat tvář. To něco, co jako by mi bránilo v tom přiblížit se k němu, sednout si vedle něj a uchopit ho za ruku, bylo rázem pryč. Neuvědomila jsem si, kdy přesně jsem pustila svou helmu a papír, který mi dal doktor jako propustku sem na pokoj před návštěvními hodinami, jen jsem jakoby vzdáleně zaregistrovala tupou ránu, jak přilba dopadla na zem, a pak už jsem seděla vedle Ondry na lůžku, objímala ho, on mě držel ve své náruči a svorně jsme si brečeli navzájem na ramena, on nejspíš kvůli tomu, že fyzickým kontaktem jsem ho ubezpečila, že mrtvý ještě rozhodně není, a já kvůli tomu, že to, že jsem tady byla, s ním, že jsem cítila, že mě potřebuje, jako by uvolnilo něco uvnitř mě, co drželo pod zámkem veškeré moje emoce, všechno, co mě dělalo mnou.

Brečela jsem kvůli tomu, že teď, když jsem byla tady, s ním, nehledě na všechno ostatní, jsem byla šťastná. Doopravdy šťastná. Po kdo ví jak dlouhé době. Přes to přese všechno, co se dělo. Tady, s ním, když mě držel ve své náruči, když jsem si uvědomila, že mě potřebuje stejně jako já jeho, jsem byla vskutku šťastná.