Pomsta †NO2

Strach

Andy

Hned druhý den po tom, co jsem se vypořádala s Tomášem Baštou, jsem se do sídla Robertovy firmy vrátila. Ovšem tentokrát, ačkoli to měla být teprve druhá položka na seznamu, se mi opravdu nechtělo. O týden později už jsem za sebou měla cestu do Brna i návštěvu tamní pobočky. Zbýval už jen poslední přesun. Přesun domů.

Lucasův deník pro mě byl velkou záhadou, kterou jsem den ode dne, zápisek po zápisku, postupně odhalovala. Tedy, přesnější by možná bylo říct, že jsem vlastně poznávala svého bratra.

Od chvíle, kdy jsme přišli o rodiče, si deník začal vést. A zápisky byly hodně podrobné. Ať už se jednalo o sebemenší maličkost.

Procházela jsem Prahou směrem k místu, kde jsem nechala stát motorku, a zatímco v jedné ruce jsem držela bagetu, respektive mou vskutku pozdní večeři, jak táhlo na půlnoc, tou druhou jsem sešit, které jsem si navykla nosit pořád s sebou, otevřela. Stránky se samy od sebe rozevřely na mnou nejčtenější stránce. Na té, která se časově shodovala s dobou chvíli po pohřbu, když jsem ležela v nemocnici a nikdo včetně mě nevěděl, jak vznikly rány na mém zápěstí.

„Ona se pořezala?" vyjekl jsem nevěřícně. Doktor přikývnul.

„Ne, ona nikdy. Nebo jsem o tom aspoň nevěděl," odpověděl jsem. Doktor znalecky pokýval hlavou a pokračoval.

„Vaše sestra má špatnou srážlivost krve, které kvůli tomu ztratila mnoho. Nebojte se, přežije," dodal, když uviděl můj výraz, „jen si ji tu pár dní necháme. Předpokládám, že ji budete chtít vidět?" Byla to nejspíš jen řečnická otázka, protože dveře do jednoho z pokojů otevřel dřív, než jsem přikývnul.

„A buďte potichu," mrknul na mě doktor a pustil mě dovnitř.

Posadil jsem se vedle nemocničního lůžka a vzal sestřinu ruku do svých. Zahleděl jsem se na její tvář. Andy byla vždycky nezvykle bledá, ale teď byla vyloženě zelená. Tvář vypadala unaveně, ale přesto poklidně.

„Andy, proč? Proč jsi to sakra udělala? To chceš skončit jako rodiče?" zašeptal jsem. Odpověď jsem nedostal, pochopitelně.

A tak jsem tam jen seděl, držel Andyinu ruku a nadával si za to, že jsem vůbec dovolil, aby se něco takového stalo.

Vůbec jsem si nevšimnul, že do pokoje přišel někdo další. Postřehl jsem to až ve chvíli, kdy mi někdo položil ruku na rameno. Vzhlédl jsem. SJ.

„Lucu, musíme jít. Už je dávno po návštěvních hodinách. Pojedeme sem zítra, jo?" řekla mile. Skoro až překvapivě mile. Jako by mezi ní a Andy žádná nevraživost nebyla. Odevzdaně jsem se zvednul.

„Já zase přijdu," zašeptal jsem Andy a s SJ odešel z Andyina pokoje.

Když jsem zavíral dveře, podíval jsem se, jaké je na nich číslo, což jsem předtím neudělal. Byli jsme ve čtvrtém patře a dveří tady bylo opravdu hodně. Proto mě nepřekvapilo, že to číslo bylo vysoké. Šest set šedesát šest. Andy by měla radost.

Ty emoce tryskající z textu mě vždycky dokázaly totálně rozsekat. Věděla jsem, že mě má rád. Byli jsme sourozenci a vztah jsme spolu vždycky měli úžasný, rodiče prohlašovali, že vypadáme mnohem spíš jako kamarádi než jako sourozenci. Ale nikdy jsem si neuvědomila, jak moc pro něj znamenám. Nebo... spíš jsem znamenala.

A to mě děsilo. Až jsem se musela zastavit uprostřed ulice, jak mě polil chlad, začala jsem se třást. Nenáviděla jsem ten pocit. Úplně člověka ochromí, není schopný fyzicky ani psychicky fungovat. A to všechno jen kvůli strachu...

Vytrhly mě z toho až povědomé tóny. Poznala jsem je okamžitě. Byla to písnička Perfect Weapon od mojí oblíbené kapely, Black Veil Brides. Měla jsem k té písničce osobní vztah, ačkoli jsem na tu úžasnou zkušenost vzpomínala nerada.

Ještě ten samý rok, kdy rodiče umřeli, jsme s Lucasem letěli do států. A když jsem se doslechla, že skupina hledá členy armády, kteří by stáli v pozadí videoklipu... Byl to Lucas, kdo mě donutil na konkurz jít. A za to, že zhruba uprostřed sboru armády, v poslední řadě, stála moje maličkost, jsem z velké části vděčila právě jemu.

Až pak jsem si uvědomila, na koho a proč mám tohle zvonění. Důvod proč byl jednoduchý. Ačkoli ve státech jsem byla kvůli nepříjemné situaci, vzpomínky na točení videoklipu byly jen dobré. A právě z toho důvodu jsem si tu písničku nastavila jako zvonění na jeho číslo.

Bagetu už jsem měla dojedenou, a tak jsem se, nehledě na všechny ostatní, které jsem na chodníku míjela, rozběhla přímým směrem k motorce, každý můj krok doprovázela slova textu písničky. Nemělo cenu snažit se zadržovat slzy. Stejně bych to nedokázala.

Až na dohled svojí krásky jsem zpomalila do chůze a vytáhla mobil z kapsy. Neměla jsem to dělat.

Z displeje se na mě vesele šklebila Ondrova fotka, pod níž se skvělo jeho jméno.

Říkala jsem mu, aby mi nevolal. Měla jsem tušit, že to nedodrží. Opřela jsem se o zeď domu a sesunula se po ní zády. Byla jsem na dně. Bála jsem se. Ale věděla jsem, že to nesmím vzít. Jinak moje odhodlání pomstít smrt mého bratra vezme za své. Kvůli němu bych se vrátila.