Pomsta †NO2

Na křídlech svobody

„Překvapilo mě, že Mary nedělala žádné problémy."

Zaklapla jsem kufr, zapnula spony a rozhlédla se po svém pokoji. Prázdná místnost, holé stěny, nevyužitý nábytek.

„Neměla proč," mykla jsem rameny. „Roberta čeká soud a ona o mě nikdy nestála. Jen kvůli tomu, že mi ještě nebylo osmnáct, to musela podepsat ona," kývla jsem hlavou k papírům ležícím na stole. Darovací smlouva. Ondra ke mně přešel a zezadu mě obejmul.

„Vážně to je nutné?" zeptal se. „Tohle všechno?"

„Je," sklopila jsem hlavu. Nebylo to pro mě snadné. „Nechci, aby jí Elfrída zůstala. Jenže Nikol ještě není plnoletá. Proto ta darovací smlouva s tvým jménem," vysvětlila jsem. Ondra si povzdechl, Nikol sedící vedle mého kufru na posteli, stejně jako Digi, Kamil, Jerry a Michal rozestavění po mém pokoji, mlčela.

„Víš, že tohle jsem nemyslel," řekl. Věděla jsem to. Věděla jsem, na co se ptal.

„Musím to udělat. Nevím, jestli bych," zhluboka jsem se nadechla, „jestli bych tady dokázala zůstat." Zvedla jsem oči. Nikol a Digi brečely. Neměla jsem jim to za zlé. Já k tomu taky neměla daleko. Věděla jsem však, že nesmím slzy nechat vytéct ven. Ne teď. Protože potom už bych to nedokázala. Plíce mi stahovala obrovská bolest, skoro jsem nemohla dýchat. Ale neměla jsem na výběr. Musela jsem to udělat. Kvůli sobě. Kvůli nim.

„Vrátíš se někdy?" Byl to Michal, kdo se zeptal. Holky skrz vzlyky nebyly s to promluvit.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vrátím. Rodiče a Lucas jsou tu pohřbení a převoz by stál celé jmění. Ale ne hned. Potřebuju čas." Cítila jsem se kvůli tomu strašně. Nejenže jsem se chystala opustit živé. Já opouštěla i mrtvé.

„Prosím vás, nechte mě chvíli o samotě." Téměř jsem ta slova vzlykla. Viděla jsem jim ve tvářích, že nechtějí. Ale pomalu, jeden po druhém, mé prosbě vyhověli.
„Ty taky," zašeptala jsem. Věděla jsem, že tu Ondra zůstane. Potřebovala jsem ho. Víc než kdy dřív, právě v tuto chvíli, právě teď, v tento moment, kdy se všechno zdálo být až příliš těžké, než aby to byla pravda. Ne. Neposlechl mě. Padla jsem mu do náruče a nechala se obejmout, políbit, s vědomím, že je to de facto naposled.

***

„Děkuju, paní Tourková. Ráda jsem vás poznala," rozloučila jsem se, když jsme zastavili a Ondra mi šel pomoct vytáhnout kufry z kufru.

„Opravdu tam s tebou nemám jít?" zeptala se a kývla k velké hale. Zavrtěla jsem hlavou.

„Už tahle to bude dost těžké," uhnula jsem pohledem a nechala se od ní vtáhnout do objetí.

Ostatní, Nikol, Jerry, Kamil, Digi a Michal, už na nás čekali vevnitř. Prosila jsem je téměř na kolenou, aby sem nechodili. Ale nedali si říct. Svým způsobem jsem za to byla ráda, přestože jsem je za to taky v tu chvíli částečně nenáviděla. Odejít bude o to těžší.

Nemluvili jsme. Všichni mě obejmuli a pak mě následovali jako temné stíny, když jsem se šla odbavit. Pražské letiště bylo přeplněné k prasknutí, přesto se nám ve velké hale podařilo najít relativně malé, a hlavně tiché volné místečko.

„Budete mi chybět. Všichni. Zatraceně moc," zlomil se mi hlas. Zaťala jsem ruce v pěsti.

„Ty nám taky," Michalův hlas zněl smutně a podle jeho očí takový i doopravdy byl.

„Musíš nám volat," vzlykla Digi Kamilovi do košile.

„A taky se musíme vídat na Skypu," přisadila si Nikol, oči červené od pláče.

Slíbila jsem jim to. O to hůř jsem se cítila, když jsem věděla, že nic z toho se konat nebude. Alespoň dočasně ne.

„Nikol, jsem si jistá, že Lucas by chtěl, abys ho měla ty," vytáhla jsem z kapsy mikiny, ve stínu jejíž kapuce jsem se pokoušela skrývat svou tvář, Lucasův deník. Chtěla jsem si ho nechat. Jako poslední vzpomínku. Ale bylo tam, uvnitř mě, něco, co na mě naléhalo, abych jí ho nechala.

Jak sešit stiskla v rukou, rozbrečela se.

„Nemám ti co dát," dostala ze sebe mezi prudkými nádechy.

„Ani nic nechci. Dali jste mi úžasné vzpomínky, úžasný život. Vy všichni. Slibuju, že na vás nikdy nezapomenu. Navíc, i kdybyste mi něco dali, jak bych mohla vědět, zda mě s tím pustí na palubu?" pokusila jsem se o vtip. Jen Jerrymu cuknul koutek úst.

Z amplionů začal vyřvávat několikrát za sebou hlas v několika jazycích, že moje letadlo je připraveno k odletu a pasažéři se mají nalodit.

„Mám vás ráda. Všechny." Tlak v očích byl nesnesitelný. Naposledy jsem procestovala všechny náruče. Naposledy jsem se s ním rozloučila. Naposledy mě Ondra sevřel ve svém objetí. Naposledy mě políbil. Naposledy mi řekl ta dvě slova. A tentokrát, tentokrát jsem je zopakovala.

To bylo to poslední, než jsem se zvedla, hodila si popruh batohu přes rameno a rozešla se na ranvej, abych se mohla zařadit do zástupu pasažérů. Neohlédla jsem se. Protože jsem věděla, že pak, pak bych tu zůstala. A to by mě zničilo.

Po několika nekonečných minutách čekání a následného hledání svého místa jsem se konečně ztěžka zhroutila na sedadlo. Sedadlo u okýnka. Teď jsem pohledem pátrala po všech, kteří se přišli rozloučit. Věděla jsem, že oni, mí přátelé, mě nevidí. Proto jsem si dovolila každému z nich věnovat poslední pohled.

„Vítejte na palubě letadla. Děkujeme, že jste si vybrali právě naši společnost. Naším cílovým letištěm je Los Angeles, Spojené státy Americké. Užijte si let."

Ta slova, to bylo to, co jako by mě praštilo do břicha. Bylo to definitivní. Konečně jsem si přiznala, že je, všechny, opouštím. Možná navždy.

A tehdy po mé tváři stekla první slza.