Pomsta †NO2

Silvestr a novoroční přípitek

Byli strašně zvědaví, proč jsem zmizela. Všichni. Jerry, Nikol, Digi, Kamil, dokonce i Michal, který si to na motorce přifařil k nám do Elfrídy zhruba kolem poledne. Nemohla jsem si pomoct, můj mozek udělal krátkou analýzu jeho stavu. Od pohřbu jsem ho, a vlastně i Digi s Kamilem, viděla poprvé. Zdálo se, že, mně a Nikol, která se do Lucase za toho půl roku totálně zamilovala, nepočítaje, tu ztrátu nese nejhůř. Což bylo svým způsobem pochopitelné. I v partě bylo vidět, že pokud o někom ti dva mohli říct, že je to jejich nejlepší kamarád, byl to ten druhý. Ne že by se kamarádili aktivně, byli spíš tím druhem tichých přátel, za kterými člověk jde, když se trápí, anebo se něco kolosálně posere.

A v tu chvíli, kdy jsem si uvědomila tohle, mi došlo, že já, ačkoli mám nejen celou partu přátel, ale přímo v ní i člověka, na němž mi záleželo víc než na sobě samé, tohle vlastně nemám. Netušila jsem, jestli bych mohla za Ondrou, kdyby mě něco doopravdy trápilo. Jistě, snažil by se mi pomoct a byl by tu pro mě – důkazem mi mohly být ne příliš příjemné vzpomínky na dobu, kdy jsem zjistila, že mě Danny podvádí se Sárou, zatímco ona a Ondra spolu chodili – ale asi bych se nedokázala smířit s tím, že jsem svým způsobem natolik sobecká, abych ho zatahovala do svých problémů. Celkově mi od chvíle, kdy mi došlo, že Ondra byl v nemocnici jen a pouze mojí vinou, připadalo moje chování neskutečně sobecké. Až jsem se za to styděla.

A ze stejně sobeckých důvodů jsem jim všem odmítla odpovědět na všechny, nebo většinu jejich otázek. Kam jsem se po pohřbu poděla? Co jsem dělala? Jaký jsem k tomu měla důvod, co mě k tomu vedlo? Navíc jsem se bála, jestli by moje důvody pochopili.

A tak jsme skončili nasáčkovaní v obýváku, se skleničkami alkoholu (já s Ondrou jsme si místo toho otevřeli Kofolu) u puštěné televize, přičemž jsme neustále podle hraných písniček přepínali mezi TV REBEL a TV REBEL 2 – SLUŠNEJ KANÁL.

Říká se, že čas rychle utíká, když se člověk dobře baví. Přestože nad námi stále visel stín minulých událostí, ukázalo se, že toto tvrzení je vskutku založené na pravdě. Jak jsme seděli v obýváku, Michal v jednom křesle, Digi s Kamilem na jednom gauči, Nikol s Jerrym na druhém a já skončila na Ondrově klíně v dalším z křesel, na což jsem si rozhodně nestěžovala, poněvadž přestože byl o pět let starší – vlastně mi vůbec nepřišlo, že už je mu dvacet jedna a dávno chodí na vysokou školu, ostatně jako všichni ostatní z naší party, zatímco já a Nikol jsme letos nastoupily teprve do prváku na střední – připadalo mi, jako by nám bylo prakticky stejně. Ondra měl přese mě celý večer minimálně přehozenou ruku, potažmo mě objímal, jako by se bál, abych mu neutekla či nezmizela. A mně s ním bylo dobře jako s nikým jiným. Měla jsem vedle něj pocit, že nejsem sama.

***

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna!"

Půlnoc. Už jsme se chovali jako malí. Ostatní byli notně připití, já se taky chovala dost šíleně, nejspíš následkem přílišného množství cukru v krvi a tím, že mezi lehce opilými přáteli mi to zkrátka nepřišlo divné.

Stáli jsme v obýváku a odpočítávali poslední minuty.

A najednou to bylo tady.

Jen úder jedné vteřiny, posunutí ručičky hodin o zanedbatelný kousek. Přesto jako by to byl obrovský mezník. To všechno, co se stalo, se najednou stalo loni. A to pitomé slovíčko jako by všechny ty události oddálilo. Už se to nezdálo tak čerstvé. Jako by to bylo za námi. Jako by nám osud chtěl dát možnost začít znova.

Na novoroční přípitek jsme i já s Ondrou odložili skleničky s Kofolou a nechali si od Nikol, která byla z ostatních bezkonkurenčně nejstřízlivější, šplouchnout do skleniček na šampaňské levný sekt, co ho dotáhla dvojčata. Přiťukli jsme si a začali si přát k Novému roku. Vlastně taková obyčejná tradice, ve své podstatě prázdná slova. Přesto to ale bylo jiné. Lucasova nepřítomnost na mě opět dolehla.

Nebyl by to Ondra, aby si něčeho nevšimnul. Nic ale neříkal, jen mě zezadu obejmul, spojil ruce na mém břiše a nechal mě se o něj opřít. Jasné znamení, že tu pro mě je, ať se děje, co se děje.

„Pojďme ven na ohňostroj!" vykřikl Jerry. Ostatní nadšeně zavýskli. A tak jsme šli. Venku před Elfrídou jsme si stoupli jen na dvorek a se zakloněnými hlavami sledovali, jak se po noční obloze rozstřikují barvy a světla. Otřásla jsem se a Ondra mi přes ramena přehodil svou bundu, načež mě opět obejmul.

Nedokázala jsem si představit, kde bych bez něj byla. Vděčila jsem mu za příliš mnoho. Budu schopná mu to někdy splatit?