Pomsta †NO2

Domácí vězení

Nikol

Choulila jsem se na posteli, zatímco mi do sluchátek vyřvávali Behemoth. Jedna z Lucasových nejoblíbenějších skupin. Moc dlouho jsem to ale nevydržela. Ano, milovala jsem takové jako Mötley Crüe, ale tohle na mě bylo zkrátka trošku moc. A to ne pouze kvůli tomu, s kým jsem tu kapelu měla spojenou.

Naštvaně jsem se posadila a vytrhla si sluchátka z uší. Kolem mě panovala neproniknutelná tma, a přesně tak se mi to líbilo. Tím se pro mě postel, na níž jsem seděla, stala tím jediným pevným, co mě svazovalo s realitou. S tím, co se stalo a co bylo v mých vzpomínkách a myšlenkách stále tak živé.

Už zase jsem cítila, jak se mi derou slzy do očí. Přeci jsem si zakázala na Lucase myslet! A na Andy taky. Byla to moje jediná kamarádka. Jistě, měla jsem k dispozici i Digi, ale s tou to nebylo to samé. Zamračila jsem se, když se mi vybavila tvář Sáry. Vlastně jsem byla ráda, že i s Dannym odjela pryč. Moc jsme se nemuseli, ani s jedním. Jinak mě parta vzala mezi sebe skvěle, úplně nejlíp Jerry.

Vzpomínka na něj jako by mě alespoň trochu vytrhla z bezedné studny zoufalství. Hned po Lucasově pohřbu se nabídl, že mě odveze domů. Jeho nabídku jsem samozřejmě přijala, byla jsem víc než ráda, že nebudu muset být sama. Když mě ale vyhazoval před naším domem, nebyla by to moje mamka, aby ho okamžitě nepozvala dál. To by mi až tak nevadilo, ale ona si samozřejmě hned musela myslet, že spolu chodíme. Dokonce ho jednou oslovila Lucasovým jménem, protože o něm jsem se doma párkrát zmínila. Byl z toho řádný trapas, zvlášť vzhledem k situaci, v níž jsme se nacházeli. Čímž myslím, že to bylo hned po tom pohřbu.

Přesto jsem pocítila neodolatelnou touhu mu zavolat, slyšet jeho hlas, moci si s ním promluvit. Přesně ve chvíli, kdy jsem ve tmě podle sluchátek nahmatala svůj mobil, se otevřely dveře do mého pokoje.

„Zlatíčko, je večeře," oznámila mi máma. Pak na mě dopadly paprsky umělého osvětlení z chodby a mámin hlas se s posledním slovem z laskavého změnil v naštvaný, stejně jako její výraz, když mě spatřila.

„Nebudu jíst," odpověděla jsem automaticky. Čímž jsem jen přiživila oheň planoucí jí v očích.

„Tak a dost. Už se konečně vzpamatuj!" vykřikla, až jsem se bezděčně přikrčila. Možná, že kdyby věděla, proč se chovám tak, jak se chovám, vnímala by to celé jinak. Problém byl v tom, že mamka nevěděla, že jsem přišla o Lucase. Že umřel. Že měl pohřeb. Že... Zkrátka to všechno. Ale já jsem se jí to nikdy neodhodlala říct. Už kvůli tomu, že moje mamka rozhodně nepatřila mezi ty, kteří by podporovali vztahy toho typu, jaký jsme spolu já a Lucas měli.

„Chováš se strašně divně! Ze školy chodí stížnosti, že se neučíš a jsi drzá jak na spolužáky, tak na profesory! Tak se začni chovat normálně! To je od té doby, co se bavíš s tou svou sebevražednou kamarádkou! Okamžitě se seber! A mazej na tu večeři!" zaječela a na důraz svých slov hlasitě bouchla dveřmi. Vzápětí se mým temným pokojem rozlehl zvuk, který doprovázel tříštění skla. Asi spadl obrázek ze zdi.

Jen jsem nad tím jejím výlevem zavrtěla hlavou. Nemělo cenu se snažit jí cokoli vysvětlovat. Dokonce ani to, že Andy nemá se sebevraždou nic společného. Je sakra rozdíl mezi metalem, emo, gothic a sebevraždou. Mamka by to měla dobře vědět. Kor když jsem já sama steampunkerka. Ale jak jí to mám vysvětlit?

Povzdechla jsem si a rozsvítila displej mobilu, tak, jak jsem měla původně v plánu, než mi vrazila do pokoje. Mezi kontakty jsem našla Jerryho číslo a přiložila si mobil k uchu. Netrvalo ani okamžik, než se ozval.

„Prosím?" Nechtěla jsem si to přiznat, ale při zvuku jeho hlasu jako bych se cítila o něco líp.

„Ahoj Jerry, tady Nikol," řekla jsem.

„Jak to jde? Co mamka?" zeptal se. S mou situací doma byl detailně obeznámen.

„Den ode dne horší. Myslíš, že by byl problém u vás dneska přespat?" nadhodila jsem tiše. Nezáleželo mi na tom, jestli mi to mamka zakáže. Šlo jen o to, abych měla povolení od Jerryho rodičů, a tu toho jsem měla prakticky kladnou jistotu.

„Vždyť víš, že můžeš vždycky. Naši navíc nejsou doma a Ondra je na tom ještě hůř než ty. Mám pro tebe dojet?" nabídnul se. Na okamžik jsem se zamyslela. Pokud by pro mě nedojel, čekala by mě poměrně dlouhá procházka městem. Což se mi, vzhledem k tomu, že byla zima, ačkoli poměrně teplá, a byla tma, moc nechtělo. Na druhou stranu, mamka by rozhodně nebyla nadšená, kdyby si pro mě takhle večer dojel nějaký očividně o několik let starší motorkář.

„Tak za dvacet minut u nás na autobusové zastávce? Jestli tě to teda nebude otravovat," dodala jsem. Z druhé strany jsem uslyšela smích. Nucený, ale smích to byl.

„Nebude. Tak za dvacet minut." potvrdil mi Jerry. Pak už jsme se rozloučili. Zhluboka jsem se nadechla a došla do kuchyně.

„Dneska přespím u Jerryho," oznámila jsem prostě. Máma se rozkašlala.

„Cože?" dostala ze sebe nakonec. Zopakovala jsem tedy svoje oznámení.

„Tak na to zapomeň, holčičko. Zůstaneš tady. A bez večeře. Taková-" nedořekla mamka. Tvářila se dost pohoršeně, když vstala od stolu a dostrkala mě do pokoje. Přes dveře na mě pak zaječela, že mám domácí vězení a zákaz vycházení z pokoje. A pak mě zamkla.

Zas takovou starost mi to nedělalo. Vysypala jsem ze svého školního batohu všechny věci a naskládala tam nejnutnější věci, co jsem věděla, že budu potřebovat. Pak už jsem otevřela okno pokoje, sedla si na parapet, přehodila nohy na druhou stranu a vzápětí jsem dopadla na pečlivě upravenou předzahrádku.

„Mě doma neudržíš," zamumlala jsem. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, jak jsem na tom s časem, a pak, protože jsem zjistila, že jsem v menším skluzu, jsem se rozběhla k zastávce. Už z dálky jsem viděla temnou siluetu motorky a jejího majitele ve světle pouliční lampy. Možná jsem si to odmítala připustit, ale skoro jako by mi chtěly zacukat koutky rtů.