Pomsta †NO2

Zpátky do školy

Ne. Vážně se mi tam nechtělo. Ale rok s rokem se sešel, a přestože jsem nikdy nebyla fanynkou něčeho tak irelevantního a iracionálního, jako byla novoroční předsevzetí, dala jsem si jeden cíl. Ne předsevzetí, ale cíl. A to vrátit se zpátky do té pitomé budovy. Kterou jsem, už kvůli tamním lidem (zdravím Marka), neměla ráda. Ještě štěstí, že se tam se mnou vracela i Nikol. Které se její máma stále neozvala, takže bydlela v Lucasově pokoji. Nevadilo mi to. Vlastně jsem byla ráda, že v celé Elfrídě nejsem sama. Dvojčata ani Digi s Kamilem tu koneckonců nemohli být permanentně.

„Tak co, připravená?" To mi do koupelny nakoukla právě má nová spolubydlící. Opět dala zcela přednost svému stylu a navlékla se do džínů s černými a bílými širokými pruhy, k tomu hnědý korzet se šněrováním vepředu a několika ozdobnými rádoby zlatými řetízky a vlasy, aby jí nepadaly do obličeje, si jako čelenkou zachytila steampunkovými brýlemi. Při pohledu na ni mi bylo jasné, že si vezme svoje oblíbené hnědé kožené ocvočkované kozačky.

„V rámci možností," mykla jsem ne příliš nadšeně rameny a sjela ji pohledem. „Sluší ti to," pochválila jsem ji a vzápětí se zadívala do zrcadla na sebe. A rozesmála jsem se. Nikol se vzápětí přidala. Ani já jsem ostatně nevypadala normálně, nebo tak normálně, jak tomu říkají spolužáci. Navíc jsme obě měly korzety. Jen já měla ten, co mi byl darován k šestnáctinám, a černé džíny.

„Udělala jsem snídani," odlepila se Nikol od futer.

„Hned jsem tam," přikývla jsem a obrátila se zpět k malování očních linek.

Vážně, Nikol dělala naprosto skvělá míchaná vajíčka. Může se to zdát jako pitomost, ale bylo to tak.

„Holka, jestli mi na ně nedáš recept, tak už vaječinu nikdy dělat nebudu," zamáchala jsem vidličkou a strčila si do úst další sousto. Nikol sklopila pohled.

„Jsou to obyčejná vajíčka," namítla. Její úsměv z koupelny byl ten tam. Moc mě to nepřekvapilo. Potíž byla v tom, že od chvíle, kdy Lucas umřel, se smála jen vzácně a příležitostně. Ne že bych se jí divila, naopak jsem to chápala, přesto mě to trápilo.

„Měly bychom jít," zvedla se vzápětí od stolu. I já už měla prázdný talíř, a tak jsem oba sklidila do umyvadla s vidinou jejich mytí odpoledne. Už jsme spolu nemluvily. Ne že by mezi námi visela nějaká nenávist nebo nedej bože ponorka. Prostě jsme se obě potřebovaly smířit s tím, co se stalo. Po svém. To, že nám k tomu napomáhalo ticho, byl už jen detail.

Společně jsme vyšly ven z vily, a než jsem pozamykala, Nikol vyvedla ven na silnici mou motorku. Ano, tu Lucasovu jsem jí tak nějak dala. Zareagovala přesně tak, jak jsem si myslela, že zareaguje. Rozbrečela se a utekla do Lucasova pokoje. Dva dny urputné snahy mi trvalo, než opět vylezla ven a já do ní mohla nacpat alespoň kousíček jídla.

„Můžeme?" narazila jsem si helmu na hlavu, Nikol taktéž. Nasedla za mě, chytila se mě a já stroj nakopla. Vyjely jsme vstříc škole.

„A helemese kdo přijel, dvě čubky." Jo, příjemné přivítání. Naděje, že by nás nechal být, byla vskutku naivní. Nikol mě sevřela pevněji, když ten hlas uslyšela. Já zaparkovala na našem obvyklém místě a sundala si z hlavy helmu.

„Kdopak to tu mluví? Že by snad chlapeček, co ho máma nenaučila, že slib je slib?" odsekla jsem. Ne, nijak originální jsem nebyla, ale neměla jsem sílu a ani náladu se s tím pakem hádat.

„Ty drž hubu, kurvo," zavrčel Marek a přešel až těsně k nám, s tím, že se zastavil sotva krok přede mnou. Bylo mi jasné proč. Chtěl mě donutit zaklonit hlavu a tím pádem prokázat svou podřazenost. Což jsem rozhodně neměla v plánu.

„Snad jsme si dost jasně vyjasnili, že se budeš klidit," zavrčela jsem. Vážně, tenhle člověk mi dovedl zvednout žluč.

Bohužel pro mě, moje reakce toho idiota jen rozesmála.

„Ono by se to asi chtělo prát," ukázal na mě a začal si až příliš patetickými gesty utírat imaginární slzy smíchu.

„Jestli chceš další nakládačku," mykla jsem lhostejně rameny. Stálo mě snad všechno sebeovládání mu jednu nevrazit, teď a tady. Marek okamžitě zmlknul, všechno jeho herectví bylo rázem pryč.

„No já nevím, zlato, ale já nebyl ten, koho jeho kamarádíčci odváželi do nemocnice."

Sakra. Ten člověk se připravil líp, než bych si kdy myslela. Už kvůli tomu, jak mluvil. Mnohem spíš bych od něj čekala, že se rozječí jako malá holka. Ale ne. Marek mluvil přímo naopak. Potichu, rádoby lhostejně, ale o to výhružněji. Přesně tak jsem mluvívala já.

Musel mě regulérně studovat.

Až pak, po chvíli napjatého ticha, kdy všichni přihlížející, ani jsem si nevšimla, kdy se jich kolem tolik vzalo, jako by mi došlo, co přesně řekl.

A že to chlapeček kolosálně přehnal.

„Možná by bylo lepší, kdyby ses naučil, že někdy je lepší držet hubu," sladce jsem se usmála a napřáhla se.

Byla to jen obyčejná facka a tím, že moje ruka letěla o dost výš, než by pro maximální úder bylo potřeba, ani ne moc silná, nicméně moje dlaň na jeho tvář dopadla pěkně naplocho, takže rána z toho byla vskutku slušná.

Nakonec to tedy byl Marek, kdo poraženecky ustoupil. Jak si tiskl ruku k tváři, v očích se mu zračila nenávist.

„Tohle není naposledy. To si pamatuj," namířil na mě obviňujícně prst, vzápětí se otočil na patě, a i s gangem svých tupých následovníků odkráčel do areálu školy.

„A co vy? Nemáte nic lepšího na práci než tady okounět?" seřvala jsem přihlížející. Potřebovala jsem se na něčem vybít. Úplně nejlepší by bylo fyzické násilí – a to nemám násilnické sklony. Člověk by to neřekl, ale do něčeho nebo někoho si pořádně praštit dokáže člověka zbavit negativní energie vskutku dobře.

Naštěstí stačilo jen jedno utrhnutí a vzápětí jsme, až na nově příchozí, zůstaly s Nikol na parkovišti relativně samy.

„Nemělas to dělat. Marek na tebe má pifku už od toho vašeho zápasu," vytkla mi. Neuniklo mi, jak se při vyslovení jeho jména zajíkla.

„Nikol," naklonila jsem hlavu ke straně, „mezi vámi se něco stalo, že? Něco, co jsi mi neřekla," nadhodila jsem. Nikol uhnula pohledem. Výmluvnější už její odpověď být nemohla.

„Víš, že kdyby cokoli, můžeš se mi s čímkoli svěřit?" zeptala jsem se.

„Vím," Nikol potáhla, „ale..." Jen zavrtěla hlavou. Buďto neměla sílu o tom mluvit, bála se toho, anebo na to prostě jen chtěla zapomenout.

„Nemusíš mi to říkat. Podpořím tě za jakýchkoli okolností," přehodila jsem jí ruku kolem ramen. Vzhledem k tomu, že Nikol byla vyšší než já – pořád patřila mezi nejmenší lidi na škole, já však byla extrémně malá – se mi šlo poměrně špatně, když jsme vykročily ke škole.

„Díky, Andy," zašeptala a věnovala mi jeden slabý úsměv.

„Za tohle nemusíš děkovat. Je to samozřejmost," vystrouhala jsem jeden na své tváři i já a pak jsme zamířily k naší třídě.