Pomsta †NO2

Brian

První, čeho jsem si všimla, byla tma. Bezděčně jsem se opřela zády o dveře, které se za mnou s hlasitým zapadnutím zámku na své místo zavřely. Cítila jsem, jak mi rychle, a hlavně hlasitě buší srdce. Přes hučení krve v uších jsem nedokázala říct, jestli něco slyším, nebo ne.

Nikdy jsem se tmy nebála. Naopak, měla jsem ji ráda. Problém byl v tom, že jsem vždycky místo, na kterém jsem ve tmě byla, znala. A to zpravidla hodně dobře. Teď jsem se nacházela na prakticky nepřátelské území.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako kdybych snad v panující tmě mohla něco vidět. Ale opak byl pravdou – něco jsem přeci jenom viděla. Sice to byly jen nejasné obrysy něčeho na zemi, co mi připomínalo bedny nebo možná krabice nebo tak, ale alespoň to bylo něco. A navíc jsem rozeznala i dveře na druhé straně, takže bych se cestou k nim snad ani nemusela zabít. To bych se s tou svojí pomstou moc daleko nedostala.

Moje glády na nejspíš betonové podlaze vydávaly tichý klapot, jak jsem opatrně našlapovala. Zastrčila jsem si za ucho pramen vlasů, který mi neustále padal do obličeje. Doufám, že mi pak nebudou překážet. Pohled jsem stále upírala na podlahu. O moc víc jsem toho neviděla, a pořád byla šance, že bych se o něco mohla rozmáznout.

Konečně. Zastavila jsem se přede dveřmi a natáhla ruku, abych stiskla kliku. Co když budou ty dveře zamčené? Nějak jsem se nedokázala odhodlat k tomu ji zmáčknout a zjistit to. Dokonce se mi i nějak začínala příčit ta představa, že bych toho člověka, co měl brášku na svědomí, předpokládala jsem, že dospělého, měla nechat setkat s mými pěstmi. Pak se mi ale vybavila vzpomínka, při které jsem bolestně sykla. Lucas s modřinami po obličeji. Doktoři s defibrilátorem. Totálně sesypaná Nikol. A ta nejhorší. Hřbitov. A Ondra.

Veškeré výčitky rázem zmizely. Ovšem, než jsem stihla dveře otevřít, někdo to udělal za mě.

Ztuhla na místě. Já taky. Zírala na mě s otevřenou pusou. Já jsem se z prvotního úleku vzpamatovala dřív – ona nejspíš nebyla zvyklá na tomhle místě potkávat mladé holky oblečené kompletně v černé – a založila jsem si ruce na prsou.

„H-hledáš někoho, holčičko? Nezabloudila jsi?" vykoktala. Vsadila bych se, že normální mluví tak o oktávu níž, a dost panovačným tónem. Protočila jsem očima nad tím oslovením, ale nechala jsem to plavat.

„No, vlastně ano. Hledám kancelář pana Biersacka. Mám tu s ním domluvenou schůzku," vypadla ze mě první kravina, co mi přišla na jazyk.

„Aha. No, pan ředitel tady teď zrovna není, ale za chviličku přijde. Do jeho kanceláře musíte nahoru po schodech, a pak doprava," natáhla ruku a ukázala ke kovovému točitému schodišti, už mluvila svým normálním hlasem – vůbec jsem se ve svém odhadu nespletla – a pak se moje průvodkyně zarazila.

„Ty potřebuješ mluvit s ředitelem? A proč?" Její pohled byl dost podezíravý. Až teď jsem si uvědomila svou chybu. Vážně bych měla příště víc plánovat. Jestli ovšem vůbec nějaké příště bude.

„Víte, poslali mě rodiče. Něco jim do toho vlezlo, tak nemohli přijet osobně. Ale mám od nich všechna práva vyjednávat, pan ředitel Biersack o tom ví," usmála jsem se, ačkoli vevnitř jsem se klepala nervozitou. Jestli mi tohle neuvěří, tak budu mít rozcvičku.

„A jak se jmenuješ?" nadzvedla obočí.

„Horáková," sáhla jsem po prvním typickém českém příjmení, na které jsem si vzpomněla. Ta paní ale přikývla, odstoupila ode dveří, a dokonce mi velmi ochotně dopopsala cestu do Robertovy kanceláře. Přikývla jsem a s dalším úsměvem se vydala cestou, kterou bych mířila do kanceláře.

Sotva jsem ale zmizela z dohledu, rozběhla jsem se, a to někam úplně jinam. Podle Lucasova deníku to měl být sklad v přízemí. Vyhrabala jsem z hlavy detaily. Cestou jsem potkala několik lidí, ale ti si mě nevšímali. Dokonce jsem minula i jednoho kluka, mohlo mu být tolik co mně, měl černé rovné vlasy do půli zad, černé brýle a mračil se. Jako další mě na něm, kromě jeho věku, zaujalo jeho tričko. S nápisem Behemoth. Věděla jsem, že to je metalová kapela. Abych tu informaci taky neznala, když to byla jedna z Lucasových nejoblíbenějších kapel.

Když mě míjel, podíval se na mě – a zastavil.

„Jé, čau Nyx, tak co, jak to dopadlo? Tak rychle bych tě tu nečekal," usmál se, když se zastavil. Nejdřív mi nedošlo, proč mě oslovuje jménem řecké bohyně noci, pak mi ale docvaklo, že Nyx nejspíš musí být nějaká jeho kolegyně. Možná i víc než jen kolegyně.

Zamžourala jsem na jeho jmenovku. „Jo, všechno proběhlo podle plánu, Briane," zazubila jsem se a doufala, že mu ta Nyx neříká nějak jinak. Naštěstí pro mě jen jednou mrknul, z čehož jsem vyvodila, že se zadařilo a neudělala jsem žádnou chybu, a taky se usmál.

„No nic, já musím letět. Robert mi zařídil zakázku, takže letím, než se vrátí," zarazil se, „máš super boty," řekl s uznaným šklebem. Na rysy jeho tváře se koukalo příjemněji, než jsem si byla ochotná pro tu chvíli připustit.

„Ty jsou nové," vyhrkla jsem okamžitě, „a ty máš super triko," dodala jsem. Ta moje poslední věta byla myšlená nejvíc vážně ze všeho, co jsem tady řekla. Opravdu se mi to tričko líbilo.

„To říkáš pokaždé," zazubil se tentokrát Brian a dal se na odchod.

„Počkej, nevíš, kde bych našla Baštu?" zavolala jsem na něj ještě. Tenhle kluk se tu očividně, na rozdíl ode mě, vyznal. A pokud si myslel, že jsem nějaká ta Nyx, tak to si třeba mohl myslet, že jsem si myslela, že šel na záchod nebo tak. Jen jsem doufala, že se s tím člověkem běžně stýká.

„Myslíš Tomáše? Ten je u sebe, jako vždycky," Brian se podíval na náramkové hodinky. „No nic, já musím letět. Tak ahoj," mávnul rukou, načež zmizel. Taky jsem ruku zvedla, ale nevěděla jsem, jestli si toho Brian všimnul. Tak či tak mě naplnilo podivné potěšení z toho, jak přátelsky se ke mně choval, i když nemusel. Vzápětí mě ale naplnila prázdnota, až jsem se objala rukama. Chyběl mi Ondra. Tak strašně moc mi chyběl. Potřebovala jsem ho tady. Nakonec mi ale nezbylo nic jiného než nad tím zavrtět hlavou. Musím jít dál. Nesmím to vzdát.

Znovu jsem se rozešla. Pár lidí mě pozdravilo, jedna paní mi taky pochválila boty. A všichni mě oslovovali „Nyx". Odpovídala jsem jenom kýváním hlavy. A pak jsem konečně našla ty dveře, které jsem hledala.

Na první pohled to byly dveře jako každé jiné. Ale cedulka na nich mě ujistila, že jsem na správném místě.

Tomáš Bašta.

„Neměl ses podílet na vraždě mého bráchy, hajzle," zamumlala jsem a zaklepala na dveře. Zevnitř se ozvala jadrná nadávka, jak ten člověk nejspíš nečekal, že by ho mohl někdo vyrušit. A pak ke mně dolehlo tiché „dále".

Zhluboka jsem se nadechla a stiskla kliku.