Pomsta †NO2

Vskutku nemilé překvapení

Michal nás, přesně podle námi domluveného plánu, čekal na místě.

„Vážně jste si jistí, že ta firma sídlí tady? V téhle díře?" zeptal se bez pozdravu a mávnutím ruky obsáhl místo, kde jsme se nacházeli.

Trochu mi ta zapadlá ulička připomněla tu, v níž bylo sídlo i v Praze. Nicméně tam to bylo, řekněme, poněkud industriální místo. Tady, jak jsem si všimla, když jsem se rozhlížela kolem sebe, zatímco jsem si sundávala helmu a slézala z motorky, tady to byla naprosto obyčejná ulice, a navíc stále ve vilové čtvrti. O to to bylo celé neuvěřitelnější.

„My si jistí nejsme," prohlásil pochybovačně Kamil.

„Ale Lucas ano," odtušila jsem a vytáhla z úložného prostoru bratrův deník a papíry z jeho stolu, abych mohla zkontrolovat adresu. „Sedí to," zamumlala jsem.

„Fajne. Tak pojďme dovnitř. Rád bych to už měl za sebou," vykročil ke dveřím vily.

„Počkej," zastavila jsem ho právě včas. „Robert tě zná, když tě uvidí, bude mu jasné, že jsem tu taky, a dovnitř se nedostaneme," honem jsem vysvětlila důvod, proč jsem ho zastavila. „Kamila nikdy neviděl," dodala jsem.

„A jak víš, že Robert bude zrovna tady? Co když je na nějaké jiné pobočce?" nadzvedl Michal obočí. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem to. Bylo to jen takové neblahé tušení. Stejný hlas jako ten, co mi našeptával, že tady bude i Agnes. Agnes Vránová. Poslední člověk – vyjma Roberta – kterému jsem dlužila svou pomstu. Možná to byl jen pouhý zákon přitažlivosti.

„Na tom nezáleží," střelil po mně Kamil pohledem. Vděčně jsem se pousmála.

„Co přesně mám tedy říct? Ať nejsem podezřelý," odůvodnil Kamil vzápětí svou otázku. Zamyslela jsem se a pod pohledy plnými očekávání od svých přátel se rozhodla vsadit na stejnou strategii, jakou jsem používala během vykonávání pomsty. Jistě, bylo to riskantní, ale nic lepšího jsme neměli. A špatný plán lepší než žádný plán.

„Řekni, že jdeš vyřizovat zakázku rodičů, kteří jsou momentálně mimo město, že máš plné zmocnění, a že na jejich přání máš jednat pouze s ředitelem. A představ se nějakým typicky českým příjmením, já nevím, třeba Novák, Horák," navrhla jsem ta, která mi přišla úplně nejběžnější a nejrozšířenější. Kamil přikývnul, jakože rozumí, a v řadě za sebou jako tři čuníci z písničky Jarka Nohavici jsme se vydali ke dveřím. Kamil zarazil prst do zvonku, já a Michal jsme se postavili ke stranám, aby nás kamerka nad dveřmi nezabrala.

Po vyzvání reproduktorem zkresleného hlasu Kamil odříkal prakticky slovo od slova, co jsem mu řekla (rozhodl se pro jméno Michálek), a vzápětí se rozezněl bzučák. Kamil po mně střelil vítězoslavným pohledem a podržel mi dveře, abych mohla vejít dovnitř.

Přičemž kdyby mě Michal jdoucí v závěsu za mnou prakticky okamžitě nezachytil, odporoučela bych se dolů a při své šikovnosti si u toho ještě zlomila páteř. Čest jeho reflexům.

Hned za dveřmi totiž začínalo schodiště vedoucí po podzemního komplexu chodeb. Nebo ten cíl jsme alespoň předpokládali.

„Co to má ksakru být?" zavrčel Kamil a vytáhnul z kapsy telefon. Mdlé světlo dosahovalo sotva do vzdálenosti dvou schodů, ale muselo nám to stačit. Pomalu a opatrně jsme vyrazili, Kamil první, za ním já, a Michal nás jistil zezadu.

Pocitově, jak se stupňovalo napětí uvnitř mě, bylo schodiště nekonečné. Když jsme konečně stanuli na rovné podlaze, neubránila jsem se oddechnutí.

„Jsi v pohodě?" položil mi Michal ruku na rameno. Neodpověděla jsem, jen přikývla a vzápětí se ujala vedení. On by to totiž nebyl Lucas, aby si nenakreslil mapku. A nebyla bych to já, abych si ji nezapamatovala.