Pomsta †NO2

Velké plánování

Digi a Kamila moje prosba poněkud překvapila. A, popravdě, ani jsem se jim moc nedivila. Přeci jen byla poměrně netradiční.

„Vážně si jsi jistá tím, co jdeš dělat?" zeptala se mě Digi. Seděli jsme, všichni tři, druhý den ráno v kuchyni, Nikol podle všeho ještě spala. Kamil si protřel oči. Nedivila jsem se mu, vždyť bylo slabých pět hodin. Vytáhla jsem je sem hodně brzo. A pořád jsem si nebyla jistá tím, zda to byl dobrý nápad.

Šlo mi totiž o jednu na první pohled prostou věc. Já se dnes do školy nechystala. Papíry, které jsem našla v Lucasově pokoji, mě odkázaly na adresu tady u nás ve městě. Adresu, kde by měla sídlit zdejší pobočka firmy strýce Roberta. Paradoxem bylo, že se mělo jednat o nějaký rodinný dům, přičemž firma měla sídlit v podzemním komplexu. Navíc, přestože jsem tady bydlela prakticky skoro celý život, nikdy jsem neslyšela ani nevěděla, že tady Robert sídlo má. Dokud nedošlo k... No, zkrátka k tomu, co se stalo v prosinci.

A proč jsem si na pomoc vybrala právě Digi s Kamilem? Odpověď byla celkem jednoduchá. Digi studovala na vysoké škole pedagogické a naštěstí pro mě si pro svou praxi, kterou právě dělala, vybrala naše gymnázium, na němž jsme já i Nikol studovaly. Moje kamarádka tudíž bude pod její ochranou. Já tím pádem nebudu muset být u ní jakožto ochrana. Čímž nechci říct, že by se beze mě snad neobešla. Spíš tak, jakože nebudu muset mít výčitky svědomí, že ji tu – zase – nechávám samotnou.

A k čemu Kamil? Potřebovala jsem bojovou sílu. Jistě, Jerry mi byl k dispozici a Ondra by udělal prakticky cokoli, oč bych ho požádala, ale právě v tom byl ten problém. Nechtěla jsem ho vystavit nebezpečí, zvlášť když to nebylo zas tak dlouho, co jsem se vrátila a on odešel z nemocnice. Jeden týden.

„Jo, jsem si jistá," odpověděla jsem Digi na otázku.

„Bránit ti v tom nemůžu," pokrčila rameny a napila se z hrnku kávy, který stál před ní.

„Já s tím souhlasím. Andy má pravdu, že takhle to bude nejlepší," postavil se na mou stranu Kamil. Poté, co jsem jim osvětlila všechny detaily svého plánu, se mnou snad ve všem souhlasil. Což mohlo znamenat jen dvě věci. Buďto to byl naprosto geniální plán, anebo to mohlo skončit jedině katastrofou. Obávala jsem se, že to bude ta druhá varianta.

„Možná by tedy nebylo od věci vyjet," podívala jsem se na něj. Samozřejmě jsem z Elfrídy chtěla zdrhnout dřív, než se Nikol probudí. To jsem ochotná přiznat i zcela dobrovolně a bez užití jakýchkoli nenásilných či násilných donucovacích prostředků. Prostě jsem jen nechtěla vidět ten její ukřivděný pohled, když ji hodím na krk Digi, jako by se o sebe neuměla postarat sama, a sama odjedu s Kamilem za dobrodružstvím. Svým dalším, na které ji odmítnu vzít s sebou.

„Pokud ti tedy nevadí, že to nechám takhle na tobě," dodala jsem k Digi. Zrzka však jen zavrtěla hlavou.

„Nevadí. Podle toho, co jsi nám tady řekla," kývla hlavou k Lucasově deníku a papírům, co jsem u něj našla, ležícím na stole přede mnou, „pak je třeba, aby tomu vašemu Robertovi někdo pořádně zavařil. Jen mě mrzí, že nemůžu jen s vámi," pousmála se, „ale chápu, proč mě chceš mít ve škole. Aspoň trochu budu užitečná. Ale dávej mi tam na něj pozor," podívala se na Kamila. Pochopila jsem to, zvedla se, posbírala hrnky a zaplula s nimi do kuchyně. Nepotřebovala jsem jim křenit, to tedy vskutku ne. Nádobí jsem umyla a pak zašla do koupelny vyčistit zuby a podobně. Potom už pro mě přišel Kamil, že už je čas jít.

„Vážně moc děkuju, že mi s tím jdeš pomoct," objala jsem ho, než jsme nasedli na motorky.

„To je přeci samozřejmost. Jsi naše kamarádka, členka naší party, a navíc," odmlčel se a dost očividně se podíval někam jinam, nebyla jsem tedy schopná říct, jestli to udělal kvůli tomu, aby se mi nemusel dívat do očí, nebo abych mu do očí já neviděla já, „navíc to dlužíme Lucasovi," dořekl. Něco, v těch slovech bylo něco, co mě donutilo se zarazit a přehrát si to, co řekl, znovu v hlavě.

„Dlužíme?" podívala jsem se na něj podezřívavě. Kamil si povzdechl a sklonil hlavu, až mu vlasy napadaly do obličeje. Načež přikývnul.

„Jo, dlužíme. Říkal nám to všem, a ne jednou. Že má podezření, že Robert jede v něčem hodně špatném. Že je třeba zakročit. Nikdo jsme mu nevěřil, mysleli jsme si, že to je jen jeho způsob, jak se vyrovnat s tím, co se stalo vašim rodičům," přiznal tiše.

„Počkat. Takže Luc to řešil už tehdy?" vytřeštila jsem oči. Kamil opět přikývnul.

„A jediný z nás, kdo se postavil na jeho stranu, z nás všech, tebe do toho zatahovat nechtěl, což plně chápu, jsi jeho mladší sestra, musel mít pocit, že tě musí chránit, byl-"

„Chránit mě nemusel," skočila jsem mu do řeči, jen abych se mohla ohradit a dokončit Kamilovu myšlenku. „Michal."