Ještě teď si vzpomínám na ten den, kdy jsem přečetla svoji první knížku. Bylo mi sedm a ta kniha byla o Vílách, princeznách a taky o jednorožcích. Bylo v ní spoustu nádherných ilustrací. Vždycky jsem na nich obdivovala, jakou si jejich autorka dávala práci s vlasy všech víl. Byly nádherně dlouhé, někdy kudrnaté někdy rovné a velmi pečlivě vystínované. Zkoušela jsem takové víly taky namalovat, ale nikdy mi to moc nešlo. Obsah knihy, jsem však měla ještě radši. V knížce se psalo o životě ve Vílím městě, o tom, jak cestují na jednorožcích, když jim dojde vílí prášek na to, aby mohly létat a někdy i o tom, jak pomáhají princům při záchraně princezen. V sedmi letech jsem víly z té knížky chtěla vidět. Byla jsem moc malá na to, abych chápala, že žádné víly nejsou. Podnikala jsem proto velká pátrání po vílím městě nebo po jednorožčích ostrovech. Pátrala jsem však sama, protože kamarády jsem neměla. Čím starší jsem však byla, začala jsem být přesvěčená, že okolní svět nelže. Tedy že víly opravdu nejsou. Bylo těžké vzdát se představy, že se stanu jednou z víl Dobřenek, které pomáhají dětem, až najdu jejich město, že se projedu na jednorožci či že zachráním společně s princem nějakou princeznu. Prostě mi okolní svět odstřhnul vílí křídla a s nimi i dětskou naději.
Bylo mi deset. Už jsem nečetla knížky o vílách. Ale to neznamenalo že jsem nečetla. Četla. A hodně. Neměla jsem totiž žádné kamarády, se kterými bych si hrála na babu, nebo s nimi šla na zmrzlinu. A tak jsem trávila spoustu času v knihovně. Proto jsem taky jako své kamarády považovala paní Decochetovou, to byla knihovnice, a Jozepha, který jí dělal výpomoc. Paní Decochetová byla už starší. Mohla mít tak šedesát let. Zato Jozephovi bylo tak nanejvýš devatenáct. Myslím že už si na mě taky zvykl. Vždycky, když jsem přišla a on tam zrovna byl, hezky mě pozdravil a mile se usmál a když zrovna neměl co na práci, vyprávěl mi pohádky. To on uměl moc dobře. Také jsme si někdy povídali. Ptal se na školu, rodinu, prostě všechno. Jednou mi dokonce řekl: „ Jsi pro mě skoro jako sestra Kristo" a mě bylo asi dvanáct a byla jsem jedináček, takže jsem mu odpověděla tak nějak stejně. „Ty jsi pro mě taky jako bratr Jozephe. A taky jako kamarád. Mám tě moc ráda." a on se tak hezky usmál. „Kdykoliv budeš něco potřebovat Kristo, přijď." a já byla tenkrát přesvědčená že to je jediný a nejlepší kamarád v mém životě. Jenže to jsem ještě netušila, že se blíží puberta s s ní i ta hloupá Zamilovanost, kterou sem znala zatím jen z knížek který měly šťastný konce.
Později jsem za Jozephem chodívala každý den. Sdělovala jsem mu své obavy, problémy a někdy i zážitky. Myslím, že jsem do něj byla zamilovaná. Dokonce jsem měla za to, že moji lásku opětuje. Avšak velmi brzy se ukázalo, že mě beze pouze za třináctiletou puberťačku, co mu ztěžuje každodenní život. A odbýval mě jakkoliv, jak to jen šlo: „Hele Kristo, běž to říct paní Decochetové." „Teď nemůžu, povíš mi to třeba jindy" „Běž si půjčit nějakou knihu, honem!" Nic z toho však pro malou holku v pubertě nebylo tak hrozné, jako když jednou přišel Jozeph se svatebním oznámením a velmi nadšeným výrazem. „Ty se budeš ženit?" zeptala jsem se skrývajíc tu obrovskou ránu v srdci. Prosila jsem ať řekne NE. Třeba přinesl jen oznámení svatby nějakého jeho kamaráda. Uklidňovala jsem se. On však s pohledem upřeným na mě řekl jakoby posměšně: „Ano! Budu si brát tu nejlepší dívku na celém světě. Clarity Broomovou." to mě dorazilo. Chodila se mnou do školy. Byla to nejvíc namyšlená nána kterou jsem kdy mohla poznat a rozhodně se nehodila k tomu hodnému Jozephovi, kterého jsem znala. Ale nemohla jsem nic udělat. Nic. Kvůli Jozephovi jsem probrečela desítky nocí, rozbila spoustu váz, probrečela hory kapesníků a taky mi zůstalo několik jizev po žiletce. Pěkná blbost, kvůli klukovi. Ale časem jsem na to přestala myslet. V knihovně už nepracoval a tak jsem ho nevídala. Což bylo ostatně dobře. Pomohlo mi to zapomenout.
Ve třídě jsem byla vyhostěná. Kolektiv mě nebral. Byla jsem pro ně šprt, knihomolka, přistávací plocha pro letadla ( to protože jsem neměla žádný prsa ani zadek) a někteří mi říkali i mužatka, protože mám celkem krátké vlasy. Kluci mě nechtěli, protože jsem nebyla dost atraktivní. Kamarádky jsem neměla. Tedy kdomě Rity a Amy. S těmi jsem se kamarádila už od páté třídy. Jenže oni si rozuměly víc mezi sebou, takže to nebylo takové to důvěrné přátelství. Semtam jsme zašly do kina, na zmrzku nebo tak ale nejvíc času jsem stejně strávila v knihovně. Vlastně by se dalo říct, že celá svá čtrnáctá léta jsem strávila čtením.
K patnáctým narozeninám jsem dostala kotě. Bylo nádherné. Mělo modré oči a bylo bílo-hnědo-černé. Od té chvíle jsem věděla, že ho miluju. Byl to kocourek a já mu dala jméno Čiko. Byl moc hravý. Měl spoustu hraček a ze všech nejraději měl modrou myšičku na provázku, kterou honil, když jsem ji táhla po zemi. Ale měl také moc rád, když jsem mu předčítala z nějaké knížky. Vždycky se mi usadil na klíně, a tam spokojeně vrněl a poslouchal ta krásná slova. Připadalo mi, že je stejný jako já. Tak moc rád poslouchal jak čtu. Byl to od patnácti můj nejlepší přítel.
A dnes, dnes je mi šestnáct...

ČTEŠ
Different Girl✔
RomanceŠestnáctiletá Krista to v dětství neměla lehké. Neměla moc přátel, byla tichá a svůj volný čas nejraději trávila doma se svým kocourem, nebo v knihovně. Byla prostě jiná. Pak se jí ale do cesty postavil jeden kluk... !!Tahle kniha byla napsána v mýc...