Odpusť aneb sorry za své chování

9.kapitola

,,Leno, vstávej!" třese se mnou jako vždy. ,,Jsem vzhůru, nech mě být, Briane." zamumlám. ,,Co se ti zdálo?" zeptá se. ,,Nic, rozhodně ne to, jak mě škrtíš!" zakřičím po něm se slzami v očích a vběhnu do koupelny. Ví, že se mi pokaždé zdá o tom, jak mi ubližuje, ale když mu to řeknu, začne do mě kopat a zase mě mlátí. Pro to, když to jde, tak raději uteču, než abych mu odpověděla.

,,Leno, ty děvko! Otevři dveře!" křičí po mě a snaží se otevřít dveře, které jsem díky bohu nezapomněla zamknout. ,,Briane, ty parchante, dej mi už pokoj!" vykřiknu po něm nazpátek.

Už ho ani moc neřeším.. Šla jsem si vyčistit zuby a rozčesat vlasy, které jsem si nechala rozpuštěné. Začala jsem se malovat do školy, tedy abych byla přesnější, začala jsem maskovat modřiny na svém krku. Musím si vzít rolák! Vlasy si nechám tak, aby mi krk ještě alespoň trochu zakryly.

Brian už za dveřmi nebyl a tak jsem otevřela dveře a šla se obléct. Vzala jsem si černý rolák a obyčejné, světle modré rifle. Není to něco extra, ale mně se to tak líbí. Nezapomněla jsem si vzít batoh na záda a běžela jsem ke dveřím, kde jsem si obula svoje oblíbené kecky. Vždycky tu musím být dřív než Brian, protože by zuřil, že na mě musí čekat a že jsem hrozně pomalá.

Dneska budu vypadat asi hodně komicky, když je 25º a já si vezmu rifle a rolák, lol.

Když jsem stála u dveří a čekala, kdy se objeví Brian, ať mě může odvést, všimla jsem si nějakého papírku na lince v kuchyni. Šla jsem si ho přečíst:

Dneska tě neodvezu já, ale Romeo. Nečekej mě dneska doma. Romeo ti bude dělat společnost dokud se nevrátím. Buď hodná. Pac a facku, Brian.

Na sucho jsem polkla, ,,Cože?". Zalapala jsem po dechu, když mi to došlo.. Romeo = Justin. To chce říct, že mě odveze ten, který mě včera sledoval přes počítač, který se mnou sedí ve škole, který mi vyhrožuje a kterého jsem včera vyprovokovala a teď se mu bojím podívat do očí?!!
Ano, Leno, ty jsi tak chytrá!

Papírek jsem si schovala hluboko do kapsy a vydala se ke dveřím. Když jsem je otevřela, tak jsem ztuhla. Před domem stál Justin opřený o svoje auto. Hned, co jsem vyšla z domu a zavřela za sebou dveře, byl u mě. ,,Ahoj, Leno." uculil se. ,,Čau..?" řekla jsem nejistě. Trochu jako bych se ho ptala, jestli ho zdravím.
,,Ukaž, vezmu ti to." vzal mi batoh. ,,Děkuju" zašeptala jsem nervózně a šla k jeho autu.

Když mi batoh házel do kufru, chtěla jsem si sednout, ale dveře byly zamknuté. Co to je za blbost? Proč mu jdou otevřít dveře, ale mě ne? A není to tím, že nemám sílu!

,,S čím bojuješ?" zasmál se Justin a přistoupil ke mě. Začala jsem být pěkně nervózní. Chytl mě za bradu a zvedl ji, že jsem se na něj musela dívat. ,,Včera jsi mě docela naštvala." přiznal, ale nepustil mě. Chvíli jsem mu neodpovídala a snažila se jeho ruku oddálit od sebe, ale nešlo to.
,,Nemáš mě sledovat." řekla jsem pochvíli jednoduše. ,,Je to moje práce, už jsem ti to psal." zasmál se. ,,Co je tvoje práce?" chci vysvětlení!

,,Tomu bys nerozuměla." zakroutil hlavou a otevřel mi dveře u auta. ,,Zkus to" pobídla jsem ho, ale on mě ignoroval, ,,Nastup si." přikázal mi. ,,Ne, dokud mi to neřekneš!" trucovala jsem. ,,Fajn, půjdeme na to po zlém." odmlčel se. Vzal mě do náruče a i přes můj nářek mě hodil do auta. Připoutal mě a zabouchl za mnou dveře. Zamkly se za ním, jako vždycky.

Sedl si na místo řidiče vedle mě a otočil se na mě. ,,Budeš mě poslouchat! Nevíš, kolik dní bude trvat, než se tvůj brácha vrátí, tak.." - ,,Cože? On bude pryč více dní?!" skočila jsem mu do řeči a zakřičela na něj. Vážně jsem myslela, že ho v tu chvíli zabiju. Nebo spíš, že zabiju svého bratra.

,,On ti to neřekl?" zeptal se nechápavě. ,,Vypadám na to?" zamračila jsem se. Na to mi už neodpověděl a radši nastartoval auto. Vyjeli jsem do školy.

Chvíli mlčení přerušil za moment, ,,Musím tě před něčím varovat." řekl nervózně. Kývla jsem jen, aby pokračoval. ,,Ať už jsem udělal cokoliv, nesmíš mě mít ráda, rozumíš?" co to povídá? Já ho přece nemám ráda. Vůbec. Ani trošičku. Alespoň ty jsi nelži..

,,Klid, zas tak bych to nehrotila." zasmála jsem se. ,,Uf" vážně si právě oddechl, když jsem řekla, že ho nemám ráda? Opravdu?
,,Proč ti na tom tak záleží?" pobaveně jsem ho pozorovala. ,,Nezáleží, chtěl jsem si být jistý. Nemůžu si zničit svou pověst." - ,,Tvou pověst?" a pak, že nemá smysl pro humor.

Už mi přestal odpovídat.
,,Ptej se mě na co chceš." pobídla jsem ho. ,,Nechci se tě na nic ptát." odsekl, ale v momentě se mě zeptal, ,,Proč Brian řeší tvoje sny?" - ,,On řeší moje sny?" znervózněla jsem. ,,No..když se tě každý ráno ptá, co se ti zdá, tak tě to mohlo napadnout. Mluví o tom i se mnou. Záleží mu na tobě. " řekl. ,,Jenže ty ho neznáš. Nezáleží. Ptá se mě, aby mi mohl ublížit!" protestovala jsem s tím, že to se mnou Brian myslí dobře a že se o mě stará a nesouhlasila jsem ani s dalšími blbosti, kterými ho Justin očisťoval.

,,Ne. Ptá se tě, aby tě mohl chránit!" zakřičel po mě, až jsem nadskočila. ,,Když víš víc, než já.. proč se mě na to ptáš?" klepal se mi hlas.

,,Jen chci vědět, co si pamatuješ o nás dvou."

😱😱

By: Darisek123