Odpusť aneb sorry za své chování

21.kapitola

,,Briane!" vykřikla jsem a rozeběhla se za ním. Slzy mi tekly po tváři ještě než jsem za ním stihla doběhnout, abych ho mohla obejmout. Rychle vystoupil z auta a šel mi naproti. Nastavil svou náruč a já mu do ní okamžitě skočila. ,,Bože, tys mi tak chyběla," zašeptal a přitáhl si mě k sobě. Stále jsem vysela ve vzduchu. Držel mě pevně kolem pasu a já mu svou hlavu položila na rameno. Rukami jsem ho objímala kolem krku. ,,Už mě nikdy nesmíš opustit, slyšíš? Bála jsem se, že se ti něco stalo. Tak moc jsem se bála..." šeptala jsem mezi vzlyky. ,,Neboj se, jsem u tebe.. Jsem tu s tebou. Už nikam neodejdu." uklidňoval mě.

Chvíli mlčení a vzájemného obejmutí se Brian ode mě odtáhl a zvedl jedno obočí. Přeměřil si mě pohledem a zeptal se, ,,Jak to, že ještě nejsi ve škole? Co tu vůbec děláš?". ,,No.. už to nezvládám. Chtěla jsem.." nedořekla jsem to, protože se mi zlomil hlas. Už jsem vážně slabá. ,,Ššh.. dobře, pro dnešek to vadit nebude." usmál se na mě a mířil se mnou k autu. Stále jsem se s ním objímala. ,,Nemáš hlad?" zeptá se mě, když už sedíme v autě. Jen přikývnu na souhlas a Brian nastartuje auto. ,,Já taky." usměje se a vyjede.

...

Když jsme se šli najíst do restaurace a vrátili se zpět domů, nemohla jsem tomu uvěřit. Brian je jako vyměněný. Je hodný, milý, pořád se usmívá..
Že by to bylo kvůli tomu, že ho chtěli zabít? Nebo je rád, že jsem si na něco konečně vzpomněla? I když se o tom se mnou ještě nebavil, je mi jasné, že už něco musí vědět.

Vešla jsem do domu jako první a hned se ve dveřích zastavila. Na stole ležela váza s kyticí rudých růží. Mezi nimi se krčil vzkaz. Vzala jsem ho do ruky a přečetla ho nahlas:

Sorry za své chování
-J

Po tváři mi stekla jedna slza, kterou jsem si hned utřela. Ty ostatní jsem okamžitě zahnala.
Brian mi položil ruku na rameno. Když jsem vzhlédla jeho směrem, uviděla jsem upřímnou lítost v jeho očích. Pousmála jsem se. ,,To je dobrý. Klidně si poplač." mrkl na mě a odešel nejspíš do svého pokoje.

...

Pohled Justina

Musel jsem něco nutně zařídit a asi po hodině jsem se setkal s Brianem. Vyměnili jsme si vzájemně všechny novinky, které se od našeho posledního střetnutí změnily. Nezapomněl jsem zmínit i Lenu. A taky to, že jsem to u ní posral, opět.

Snažil se mě trochu uklidnit se slovy ,,Bude to dobrý." , ale tím bych si nebyl tak jistý. Když si vzpomenu na minulost, tak se mi před očima vybaví Lenin vystrašený výraz pokaždé, když si na něco vzpomněla. A potom se to stalo.. vzalo ji to natolik, že zapomněla. Její duševní stav se ještě více zhoršil a já ji musel zase opustit. Když se ráno probudila, tak nevěděla, kdo jsem a co dělám v jejím domě. Už se to stalo tolikrát.. A já se bojím, aby se to nestalo i tentokrát. Vážně mám strach. Tentokrát to začalo tak dobře a nechci, abych začínal od nuly. Miluju ji.

Pohled Leny

Když jsem se uklidila do svého pokoje a poté si lehla na postel, do které jsem tiše plakala, tak se v místnosti objevil Brian a začal mě utěšovat. Brečela jsem mu na rameni, kde jsem měla položenou hlavu a on mě hladil po zádech a nepřestával šeptat, že to bude dobrý.

Vypadalo to, že má v hlavě spoustu myšlenek, které ho trápí a tak jsem chvíli nevěděla, kdo doopravdy potřebuje utěšit. Možná jsme se uklidňovali navzájem.

Chvíli ticha přerušil Brian otázkou na mou osobu, ,,Slyšel jsem, že sis už na spoustu věcí vzpomněla." začal Brian a já jen mlčky přikývla. Možná ho má odpověď neuspokojila, ale nevzdal to. ,,Víš, proč jsem se k tobě tak hrubě choval?" zašeptal a pohladil mě po obličeji. Jen jsem zakývala hlavou na znak nesouhlasu a dál ho pozorovala. ,,Chtěl jsem, aby sis při té bolesti vzpomněla na vraha našich rodičů. Ty jediná jsi ho viděla. A já se mu musím pomstít. Zabiju ho za to, co udělal mé rodině!" vykřiknul, zatnul pěst a po chvíli se zase uklidnil. ,,Kdyby jsi si vzpomněla, jak vypadal.. kdyby jsi ho dokázala identifikovat.. moc by mi to pomohlo." jemně se usmál a já se podívala na podlahu.

Tak moc jsem se snažila vzpomenout. Jenže, jak to mám jako sakra udělat?! Slyšela jsem, že člověk, aby si vzpomněl, musí opravdu chtít si vzpomenout. Asi to chce čas. Možná na pravdu ještě nejsem připravená.. možná.

,,Briane, je mi to tak líto." objala jsem ho a v tu chvíli se zarazila. ,,Od koho vůbec víš, že jsem si už na něco vzpomněla?" odtáhla jsem ho od sebe a podezíravě jsem si ho změřila pohledem, on se nad mou otázkou jen uchechtl. ,,No.. od Justina přece. Od koho jiného, ty trubko?" zasmál se. Chvíli si mě prohlížel a potom pokračoval, ,,Řekl mi i o tom, co se mezi vámi změnilo a taky proč." řekl a jeho starostlivý pohled mě propaloval pohledem. ,,Mě taky, ale i když ho mám ráda a chybí mi, tak to neznamená, že mu odpustím!" zavrtěla jsem naštvaně hlavou a založila si ruce do kříže na svá prsa.
,,Neřekl mi, že ho máš ráda." zasmál se provokativně. ,,Takže ti chybí?" pokračoval a já začala litovat, že jsem mu vůbec něco řekla. ,,Měla jsem radši mlčet." zašeptala jsem si pro sebe, i když jsem věděla, že mě Brian slyší. ,,Teď už mi to řekni všechno. Od čeho tu jako starší brácha jsem.." pousmál se a já zavrtěla hlavou. ,,Nechci se o tom bavit. Radši mi ty řekni, co jsi to měl za potíže. Thomas mi řekl, že po tobě šli nějací lidé." rychle jsem změnila téma a pozorně ho sledovala. Nadzvedl jedno obočí a pak promluvil, ,,Thomas? Proč ti to neřekl Justin?" nechápavě se na mě díval a já jen mykla rameny na náznak, že nemám tušení proč mi to neřekl. Vlastně jsem ani neměla tu možnost, abych se ho na to mohla zeptat. To o Brianovi jsem se dozvěděla teprve před týdnem a od té doby jsem už Justina neviděla. ,,Asi tě nechtěl zbytečně stresovat." stále zmatený se se svými vlastními slovy snažil přesvědčit. Přikývla jsem. ,,Tak řekneš mi konečně, co se ti stalo?" zeptala jsem se nedočkavě znovu. Jen se pousmál nad mou nedočkavostí a začal mi vyprávět o jeho nebezpečné cestě po stopách vrahovi našich zesnulých rodičů.

Co říkáte na kapitolku?
❔❓
Jaké jsou vaše názory na celý příběh?
📚✍📲❤
Budu ráda za votes i komentáře od Vás.♡

By: Darisek123