Odpusť aneb sorry za své chování

29.kapitola

"Nestalo se ti něco? Vypadáš naštvaně." vyptával se Brian po chvíli, když odvrátil od dalšího spisu svůj pohled. "Ne, nic. Jen mě štve, že jsou všichni neschopní na něco přijít. Navíc.. Už je to doba." zalhal jsem a on přikývl. "Jsme na tom stejně. Doufám, že si na něco Lena brzy vzpomene. Mohli bychom se opět posunout dál. Pomohlo by to." řekl a nuceně se usmál. Není to pro něj lehký a to chápu, ale on ani neví, jak těžký je to pro mě.

"Jsem tu od toho, aby si vzpomněla. Brzy na to přijdeme, uvidíš." uklidnil jsem jeho obavy a falešně se usmál. "Jsem rád, že jsi opět s námi. S Lenou. Bylo těžký tě opustit. Víš, že tě beru jako svého bratra. Táta řekl, že patříš do naší rodiny a to platí i po jeho smrti." - "Moc to pro mě znamená." odpověděl jsem a bratrsky jsme se poplácali po rameni. "Mám tě rád, brácho." dodal.

Kdyby jen věděl.

Pohled Leny

Amy je hrozně fajn holka. Sice je trochu odvážnější a šílenější než já, ale to vůbec nevadí. Dalo by se říct, že se skvěle  doplňujeme. Ona je ta zábavná, mimochodem.
Zjistila jsem, že bude se mnou chodit taky do školy, takže už vím, s kým budu sedět. Justin má prostě smůlu. No není to paráda? Myslím to, že mám konečně kamarádku. Mám z toho fakt radost.

"Ten sliz už mám připravený v kbelíku a teď stačí ten kbelík dát na dveře. Hlavně nezapomeň, že musíš být opatrná, ať to nevyliješ na sebe." zasmála se. "Jasně, to snad zvládnu." zasmála jsem se taky a pak už jsme vše dodělaly a můj pokoj opustily.

Seběhly jsme společně schody a ocitly se v obýváku, kde na stole bylo hodně papírů. Nevím od čeho. Justin a Brian byli pryč. Ty papíry čekají na to, aby jsme je prozkoumaly.

Chytla jsem Amy za ruku a beze slova došla ke stolu a sedla si na gauč. Vzala jsem nějaký spis a začala číst. "Leno, asi by jsme to neměly číst. Nevíš, co to je.. co když to nemáme číst?" - "A já myslela, že ty jsi ta odvážná." usmála jsem se a pustila se do čtení. Amy nezbylo nic jiného, než se ke mně přidat. ,,Co to tedy je?" zeptala se a já přečetla název. "Případ 911."

Policie nám prohledávala dům, snažila se najít stopu, která by je zavedla k vrahovi mých rodičů. Jenže nic. Náš dům byl oblepen policejní stužkou, která ostatním lidem zakazovala vstoupit. Všechno se to odehrávalo pár hodin po tom všem. Zrovna svítalo, den se probouzel, a na Zemi už zavládl chaos. Přijela sanitka, do které mě později odnesli. Nevěděla jsem, co se stalo, kde jsem a proč je tu tolik lidí. Myslela jsem, že jsem dlouho spala a mezi tím nás vykradli, ale hrozně jsem se mýlila. Vím, že jsem brečela, protože jsem si na nic nemohla vzpomenout. Jako bych to měla celou dobu na jazyku, ale nic. Brian byl celou dobu u mě a snažil se mě utěšit, ale marně. Pořád se někoho vyptával, co se mi stalo, ale nikdo mu neřekl přesnou diagnózu. Pak jsem si na něco vzpomněla, ale byly to jen útržky. Můj otec.. matka.. někdo je zabil. A pak ty ruce v černých kožených rukavicích, které svíraly můj krk. Když jsem svůj pohled namířila na jeho tvář, tak vzpomínka skončila. Nepamatuji si, kdo to byl. I když jsem nejspíš jediná, kdo ho vyděl.

Už je to tu zase.. vzpomněla jsem si na další díl skládačky. Bylo to z toho dne, kdy to všechno začalo. Kdy ten muž zabil mé rodiče a pak mi ublížil. Stačilo si přečíst název případu a otevřela se mi vzpomínka ukrytá v mé paměti. Musím přijít i na ten zbytek. Proto jsem se pustila do čtení.

Víc než kdy jindy jsem tomu všemu chtěla přijít na kloub a zjistit, kdo je vrahem mých rodičů.

By: Darisek123 ✌