Odpusť aneb sorry za své chování

17.kapitola

,,Dnes jsem nebyla ve škole." pronesu a čekám na jeho reakci. ,,Já vím. Nedělej si s tím starost. Jsi omluvená. Ale nezvykej si, zítra jdeš do školy normálně." odpověděl mi klidně a důrazně. Jen jsem přikývla. ,,A ten hloupý úkol do literatury dělat nebudu. Je to pod mou úroveň." zaprotestoval a já se zachichotala. ,,Cože? Ty máš úkol?" zasmál se Tom nechápavě. ,,Ty ho brzy taky dostaneš, neboj. Jsi ve škole jen pár dní." odpověděl mu klidně Justin a jemně se usmál. Takže Tom je jeden z mých 'hlídačů'? Super! Alespoň někdo s kým si rozumím.

,,Stejně vás nechápu. Je to trapas, vrátit se zase do školy. Jste jak šprtky." zasmál se Louis. ,,Drž hubu!" řekl Tom a podrážděně se na něj zašklebil. ,,Já měl na škole vyznamenání!" zasmál se Matt a do široka se usmál. ,,Říkám, že jste šprtky." zopakoval Louis a zavrtěl hlavou.

...

Kluci už odešli a my dva se přemístili do mého pokoje. Ležela jsem na posteli, na Justinově hrudi a krouživými pohyby jsem mu přejížděla po vypracovaném těle. Něco uvnitř mě mě stále lákalo, abych se Justina zeptala, jaká je jeho skutečná práce. Je mi jasné, že to není nic pěkného, ale zkrátka to chci vědět. Vím, že Brian mu říkal něco jako Chovej se tak, jak o tobě všichni mluví. Já ale nechápu, jak by se měl chovat. Co je špatné na něm a jeho chování?

,,Justine?" zašeptala jsem skoro neslyšitelně, ,,Leno?". Trochu jsem zaváhala, ale nakonec jsem se zeptala, ,,Vím, že jsi mi to nechtěl říct, ale já stále doufám v opak.. Prosím, co je ta tvá práce?" nervózně nepřestávám přejíždět prstem po jeho těle a ani se neodvážím na něj podívat. Jeho ruka přistane na mé bradě a tu následně zvedne ke svému obličeji. Díváme se na sebe a já z jeho pohledu nedokážu nic vyčíst. Ani strach, zlost, smutek a dokonce ani lítost.

,,Není to nic hezkého." řekne klidně a pohladí mě po tváři. ,,Ale já to chci vědět." naléhám na odpovědi. ,,Fajn.. když myslíš." řekne trošku podrážděně, možná trochu naštvaně. ,,Jsem lovec lidí a nebo bych měl říct ten nebezpečnej s bouchačkou od kterého se máš držet dál!" jemně zakřičel a odstrčil mě od sebe. Vstal a šel pryč.
,,Nechoď!" naléhavě jsem na něj zavolala. Zůstal stát a já šla k němu. Ze zadu jsem ho objala a přitiskla své rty na jeho krk.

Otočil se ke mně a jeho mohutné ruce přistály na mých bocích. Políbil mě a já s ním spolupracovala. Jako by se mi pořád měnily pocity. Bála jsem se ho, ale to mi nedovovalo, nechat ho odejít. Miluji ho.
Ať už je lovec lidí nebo prodavač v KFC.

Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu jeden úsměv. ,,Chci tě někam vzít." řekl tajemně a usmál se. ,,Kdy?" zeptala jsem se. ,,Za dvě hodiny buď dole. Pěkně se obleč." políbil mě na rty a poté odešel z pokoje.

Moje srdce radostí poskočilo. Na tváři se mi objevil zamilovaný úsměv a s ním jsem se šla i chystat.

...

Stála jsem už osprchovaná i namalovaná před otevřenou skříní a sledovala své kousky oblečení. Co si mám sakra vzít? Nervózně jsem přešlapovala a sedla si na postel. Něco na ní zasuštilo a tak jsem se otočila. Na posteli ležela taška.

Otevřela jsem ji a uviděla kus černé látky. Když jsem obsah vytáhla z tašky, tak jsem se musela usmát. Byly to černé kratší šaty s odhalenými zády spojené překříženými pásky. V tašce nezapomněly být ani lodičky stejné barvy. Hned jsem si je obula.