Odpusť aneb sorry za své chování

33.kapitola

Pohled Leny

Pomáhala jsem Amy v kuchyni a najednou se otevřely vchodové dveře a do domu vešel Justin. Byl roztržitý a mířil do obýváku. Rozhodla jsem se ho následovat a když jsem mu konečně pohlédla do obličeje, zjistila jsem, že mu po tváři stékají slzy. Nevěděla jsem, co se mu stalo, ale věděla jsem, že ho nesmím nechat samotného. Nevypadal, že by si chtěl povídat, nebo se dokonce svěřit, a tak jsem si k němu přisedla na pohovku a objala ho. Jak jsem doufala, tak mi objetí oplatil a tisknul se ke mně. Pak už všichni víme, co se stalo. Přišel Brian a vše se vysvětlilo.

U jídla byla už o něco lepší nálada. Byla jsem za to ráda, protože mě ubíjelo vidět Justina smutného.. už zase. Vzpomněla jsem si na večer, kdy mi vyprávěl o jeho holce, která přišla o část paměti, o mně. Achjo.

Když jsme dojedli, tak jsem se rozhodla, že Justina přiměju myslet na jiné věci. ,,Justine?" oslovila jsem ho a ukázala prstem, ať jde za mnou ke schodům. Usmál se a hned se ke mně vydal. Měl už o něco lepší náladu, ale i tak.. Když přišel, tak se na mě podíval tázavým pohledem a dal mi najevo, ať pokračuju. ,,Víš, přijde mi, že už nám to neklape." řekla jsem a usmívala se. Svou odpovědí jsem ho dost šokovala. ,,Fakt? Mně přijde, že nám to klape." řekl a šibalsky se usmál. Přiblížil se ke mně a chtěl mě políbit. Ani jeden z nás tuhle konverzaci nebral vážně. Dobrá.. mám ho tam, kde chci. ,,Asi ti uteču.." řekla jsem a se smíchem se rozeběhla po schodech. Nestihl se mě dotknout. A tak mi byl Justin samozřejmě v patách. ,,Daleko neutečeš. Doženu tě!" smál se za mnou. Vběhla jsem do pokoje, když v tom se kbelík otočil vzhůru nohama a jen tak tak přistál sliz na Justina, který právě doběhl. Moje past fungovala! Začala jsem se hrozně smát a Justin se na mě pomalu otočil. ,,Zelená ti moc sluší." podotkla jsem a ještě se mírně zasmála. Justin přímo zuřil, až jsem začala trochu litovat, co jsem právě udělala. Co to plácám? Vůbec toho nelituju! ,,Víš ty co? Asi tě obejmu." řekl najednou s úsměvem, ale než mi to došlo a stihla jsem utéct, tak mě už objímal a já byla od slizu taky. Úžasný. Amy ze mě bude mít fakt radost. 

...

Teď už je večer, ležím na posteli ve svém pokoji osprchovaná a Justin je právě ve sprše. Na sobě mám notebook a projíždím sociální sítě. Docela mi chybí společnost lidí. Chybí mi i ta podělaná škola a to ji jako každý zdravý člověk nenávidím. 
Vlastně nechápu, proč najednou nemůžu chodit do školy. Brian mi zařídil domácí školu, takže to vypadá, že se zase budeme stěhovat. Klasika. Nikde nezůstaneme déle než dva měsíce. Jenže konečně jsem se cítila opravdu doma. Možná to je proto, že tohle je můj opravdový domov. Domov, ve kterém jsem vyrostla.., ve kterém zemřeli naši rodiče.
Zažila jsem tu spoustu vzpomínek, a i když jsem o ně přišla, tak je cítím. Cítím, že mám k tomuto místo, citové pouto. Tak jako jsem to cítila u Justina. Byl to cizí člověk a já se do něj okamžitě zamilovala. Moje podvědomí ho totiž znalo. A i když mi občas nahání strach a nevím, co od něj občas můžu čekat, tak ho hrozně miluju.

A jak vlastně dopadl ten můj "úspěch" se slizem? Když se Justin o ten zážitek podělil i se mnou a já byla od slizu taky, tak zrovna přiběhl Brian s Amy a začali se nám smát. Jakobych už takhle nebyla dost ponížená.
Tímhle bych se nemohla živit. Vždycky by se mi to hned vrátilo. Ani vendeta nebude mou silnou stránkou.. budu na tom muset zapracovat. 

Právě jsem byla na facebooku a zjistila jsem, že mi přišlo několik žádostí od lidí, které neznám. Zeptám se pak Briana jestli je náhodou nezná on a nebo mé zapomenuté, staré Já. Uvidíme. Když jsem četla jména, tak mi některá z nich něco připomínala. Něco mi říkalo, že je znám: Cornelius a Abigail Brooks, Elisha Wood a Aaron Jones. Vím, že to nebyl nejchytřejší krok, ale všechny jsem si je přidala. K mému překvapení byla Abigail online a hned mi napsala.