Odpusť aneb sorry za své chování

~Tichý šepot nenávisti~

Rozhodla jsem se udělat kapitolu ~Tichý šepot nenávisti~, která bude z pohledu vraha, dnes mu už můžeme říkat pan D. Kapitol bude víc na takové odreagování a trochu tajemna.. snad. Doufám, že to oceníte. A teď už si užijte část! 😋❤

O pár let zpátky - z pohledu pana D

Po odemčení dveří jsem ze země vzal svou tašku a vešel potichu dovnitř. Srdce jsem cítil až v krku.. je to ze strachu, co tu dělám, nebo že se to nepovede? Ani o minutu déle jsem nemohl myslet na to, že bych si to rozmyslel, a tak jsem pokračoval. Zaslouží si to ten hajzl.. musí trpět! Dveře jsem za sebou nezavřel, ani nevím proč, asi jsem byl tak mimo. Z tašky jsem si vytáhl rukavice a pistoli. V hlavě jsem si neustále opakoval vzpomínky, které mě k tomuhle činu dovedly. Černé rukavice jsem si nasadil a pistoli pevně uchopil do ruky. Z ložnice se ozývaly jejich hlasy, které mě hrozně provokovaly. O to víc jsem si přál jeho smrt, vystřelit přímo proti jeho obličeji. Bylo tak těžké ho skoro celý svůj život snášet vedle sebe a dělat, že je čestný muž. Ten chlap ublížil tolika ženám, dětem, tolik chlapů připravil o život. I mého otce. A teď jsem tu. Po tolika letech přišla má odplata. Takhle to dopadá, když si hrajete na velkého mafiána a vaše oběť má děti. Vrátí se a dojdou si pro vás, tak jako teď já. Nikdo mě nezastaví.. nikdo nemůže skrýt pravdu. 

Postupoval jsem po schodech a pevně svíral zbraň u sebe. V domě bylo jinak pusto.. hrobové ticho, které se za pár minut změní v zoufalý vřískot. Není to pro mě tak lehké, jak chci, aby to bylo. Dveře do ložnice byly mírně pootevřené, a tak jsem mohl zahlédnout svůj cíl. Adrenalin v mé krvi začínal sílit a to i chuť po pomstě. Rozrazil jsem dveře a namířil zbraň na toho kreténa. Chtěl jsem vystřelit, ale když jsem ho viděl, tak mi to nestačilo. Vůbec netušil proč na něj mířím zbraní. On si to kurva ani neuvědomuje!! ,,Co to má k sakru znamenat?!" vykřikl a zmateně mě pozoroval. Musel jsem se uchechnout. ,,Hh.. neříkej, že nevíš.." začal jsem tajemně. ,,Nevím, odlož tu zbraň k sakru!" ,,Myslel sis, že se nikdo nedozví o tvé zradě, Carlosi?! Víš, kolik těch jako jsi ty, kvůli podobný zradě  přišlo o život? Tak mě zaráží.. jak to, že jsi ještě tady, ty zkurvenej bastarde?! Někdo se o tebe postarat musí, to jsi musel tušit!" z koupelny vyšla zmatená Meggie a její pohled směroval na mě, zbraň a Carlose, na kterého jsem stále mířil. ,,Carlosi, co se to tu děje? Co to říká?" byla celá zmatená. ,,Manžílek se ti nepochlubil? To kvůli němu nám vystříleli firmu, to kvůli němu se pak děly ty atentáty. Za všechno může tenhle podělanej skřet! A za to přijdeš o život! To tys mi vyvraždil rodinu." Na chvíli jsem se zarazil, usmál se a pokračoval: ,,Největší ironie na tom všem je, že jsi to věděl, než jsi dovnitř pustil komando, aby to tam srovnali. Tys kurva věděl, že tam jsou!" ukázal jsem zase na Carlose. ,,D*******, já... o-omlouvám se..-" ,,Omluva mi rodinu nevrátí!" skočil jsem mu do řeči a on stále koktavě pokračoval, ,,Mrzí mě to. Kdy-kdybych to mohl změnit, tak to udělám. Lituju to-toho každý den.. Nedělej ty samé chyby, jako jsem dělal já, protože jsi lep- BUM!" jeho tělo se sesunulo k zemi a s tím se nesl hlasitý výkřik jeho ženy, Meggie. ,,Pozdě." spokojeně jsem se usmál. ,,Co jsi to udělal?!! Jak jsi mohl?!!!" křičela dál zoufale Meggie. Ignoroval jsem její vřískot. ,,Je mi líto, že to musím udělat. Mám tě rád, ale víš příliš." sdělil jsem jí a střelil ji do hlavy stejně jako Carlose. Její tělo se sesunulo k zemi a naposledy vydechlo. Mé tělo se uklidnilo a já si hlasitě oddychl. Dosáhlo se mi klidu, ale pak.. co to? Uslyšel jsem něčí křik v místnosti. Otočil jsem se a pohled mi padl na vyděšenou holku, která nemohla popadnout dech, jak křičela. Byla to Lena. Pozorovala mrtvolu svého otce a nohy se jí podlomily při pohledu na její mrtvou matku. To se nemělo stát.. nemá tu kurva, co dělat! Kurva! Ne, to ne.. Zmocnila se mě panika. Instinkt bylo to jediné, co nade mnou právě mělo moc. Zatím co byla mimo a nevšimla si mě, tak jsem došel k ní a chytl ji pod krkem. Zvedl jsem ji do vzduchu a ona se mi poprvé podívala do tváře. Její panika vrcholila a ta bezmoc v jejích očí.. jako by se naděje z celého světa právě v tu chvíli vypařila. Už ani nedýchala, nebrečela... omdlela. Až když nebyla při sobě, jsem se dostal z transu. To mě probralo.. strach o ni. Nikdy jsem jí neměl ublížit. Když jsem si konečně uvědomil, co jsem udělal, jsem ji pustil na zem. Přitom se stačila ještě praštit do hlavy, protože byla stále v bezvědomí. Moje panika se stupňovala. Co když jsem ji kurva právě zabil?! 

Tak.. co na to říkáte? Stáli by jste o další díly s názvem ~Tichý šepot nenávisti~? Postupně by se zde vysvětlovaly podobné záhady, které byly v příběhu zmíněny a nebo teprve budou a má v tom prsty náš vrah. Jsem zvědavá na vaše názory. -Darisek123 😎