Odpusť aneb sorry za své chování

47.kapitola

Všichni jsme seděli v doktorově ordinaci. Chvíli po vyšetření jsme si spolu ještě povídali. Snažil se přijít na další nové informace, aby byl v obraze. Justin si mě k sobě přitáhl blíž, protože mu bylo nepříjemné, jakým způsobem mě doktor pozoroval.
,,Takže...," začal a stále si mě důkladně prohlížel. O co mu jde? Je to divné. ,,Tvá paměť trpí hysterickou amnézií." řekl a já hlasitě polkla. Já přece nejsem hysterka. ,,Co to znamená?" zeptala jsem se opatrně. Ani nevím jestli to chci vědět.

,,Byla jsi ve velkém stresu, který jsi zkrátka nezvládla. Přišla jsi o rodiče, kteří ti byli velmi blízcí.. Ta nešťastná událost s tvou psychikou zacloumala. Navíc jsi viděla vraha tvých rodičů, který ti od stresu nepomohl. A nakonec, aby toho nebylo málo, ses při pádu uhodila do hlavy. Tvá paměť reaguje negativně na stres a tohle byla extrémní ztráta, kterou jsi utrpěla, a které jsi byla svědkem, takže na následky toho jsi přišla o svou paměť. To by časem odeznělo, ale u tebe to není tak jednoduché..
Amnézie, kterou trpíš, se skládá i ze selektivní. To znamená, že jsi určité vzpomínky z hlavy dokonce vytěsnila sama, protože ti ublížily. Máš s tím spojené trauma, takže si ty vzpomínky pamatovat nechceš, aby sis nepřivodila další bolest. Tato kombinace je vzácná, ale stát se může." dovysvětlil doktor a já měla pusu otevřenou. Tohle, že já mám? Tak tímhle trpím? Zablokovala jsem si vzpomínky a stačí si jen chtít vzpomenout? Ale vždyť já přece chci! O ničem jiném pomalu netoužím!

,,Může se jí paměť vrátit?" zeptal se Justin. ,,Obávám se, že všechno jde vyléčit. Když bude Lena dodržovat protokol a nebude se nadměrně stresovat, tak nevidím důvod, proč by se nemohla uzdravit. A tím myslím ZCELA uzdravit." usmál se na mě a já byla totálně mimo. Nemůžu tomu uvěřit. ,,Briane, Justine, slyšíte to? Já se uzdravím!" vypískla jsem a s úsměvem  objala Justina, který byl hned vedle mě. ,,Já o tom nikdy nepochyboval." řekl pyšně Brian a taky mě objal. Už jsem to nevydržela a štěstím se rozplakala. Jsem tak šťastná. Je to jako moje druhá šance. Druhá šance na spokojený život. Život s Justinem, mým bratrem a mými přáteli. Budu už úplně vědět, kdo jsem byla, a tak si budu naprosto jistá tím, kdo jsem teď. Tohle všechno mám na dosah. Cítím to.

Je to tak nepopsatelný pocit. Představte si, že se jednoho dne probudíte a nebudete si nic pamatovat. Tím myslím vůbec nic. Budete vědět, že máte svého bratra, který se o vás svým způsobem postará, ale jinak nemáte žádné tušení, co se stalo, kdo jste a proč vůbec jste. Vaše minulost najednou přestane existovat. A než se nadějete, tak se z vás pomalu stane jiný člověk.
A najednou dostanete naději. Naději, která hlásá, že přece jen může být dobře a vy si můžete vzpomenout na vše. Ať už se stalo cokoliv, tak můžete žít tak jako dřív. Můžete přijít na to, kdo jste byli. Můžete se zase najít.. jít svému já naproti. A já dostala přesně tohle. To, co jsem celou dobu chtěla.

Když mi dopověděl ještě další informace, tak jsme vyšli z jeho ordinace, následně z nemocnice a mířili rovnou k našemu autu. Justin si mě přitáhl k sobě, chytl za zadek a nadzvedl, takže jsem své nohy obmotala kolem jeho pasu. Už jsme to nevydrželi a políbili se. Byli jsme šťastní, tak jsem to vnímala. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku a políbila ho na teplé, měkké rty.
Justin mě takhle odnesl až k autu. Když jsme už u něj stáli, tak mě o něj opřel, ale nepřestával mě líbat. Nevím, kam odešel Brian, ale bylo mi to momentálně jedno. Tak moc jsem Jayseho chtěla. Teď a tady.

by:Darisek123  3:)