Odpusť aneb sorry za své chování

5.kapitola

Ještě teď se z jeho řečí klepu.

Opravdu mi vyhrožoval? Myslel to vážně? Kdo to vůbec je? Dokázal by mi ublížit? Ublíží mi?

,,Leno," oslovil mě jeden kluk, který k nim patří. Respektivě patří k mému bratrovi. Zvedla jsem hlavu a pobídla ho, aby pokračoval, ,,Vstávej, půjdeš s námi." nikdy nevím, jestli se mám v takovou chvíli usmát nebo se začít bát. 
Postavila jsem se ze židle a šla směrem ke dveřím. Nepotřebuju nějakého troubu, aby mě k nim vedl.

,,Škola ještě neskončila, kam chceš jít?" zeptala jsem se ho vystrašeně po chvíli, když jsme se zastavili u skřínek.
,,Obuj si boty a drž hubu." přecedil mezi zuby a já jen na sucho polkla. Raději jsem si odemkla skříňku a udělala, co říká. 

,,A co moje věci?" znovu jsem se zeptala. ,,Kluci ti je vezmou." uculil se a chytl mě za loket. ,,Jdeme!" prohlásil zuřivě a celou si mě prohlédl. Potom přidal do kroku a za chvíli jsme už byli na školním parkovišti. Není to náhodou únos?

,,Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se nechápavě. Teď bych si přála ať mě za ruku drží Justin, protože to od něj vůbec nebolelo. Zato pan "někdo" se chová jako můj povedený bratříček Brian lomeno sadista.
Když mi po chvíli neodpovídal, tak jsem se zeptala znovu, ,,Kde je Justin?". Chvíli jsem nechápala, proč chci vidět zrovna něj, ale potom mi to už bylo jedno. Ten kluk, co je tu se mnou, mi právě vrazil facku. Rukou jsem se chytla za tvář a sklopila pohled.

,,Matte, co si to dovoluješ?! To je moje práce..!" slyšela jsem Justina. Zvedla jsem svůj pohled, ale to už byl Justin u mě. Mattova ruka mě proto pustila a já nevěděla, co mám dělat. Nejradši bych Justina políbila, ale umím se ovládat.

,,Stalo se to naposledy, rozumíš?! Už na ni nevstáhneš ruku!" křikl po něm a Matt se mu začal hned omlouvat. Neměl by se omluvit mě?

Justin mě chytl za ruku a odváděl pryč od nich. Nevím kam jsme šli, protože jsem měla uslzené oči od slz a můj pohled mířil na naše spojené ruce, na zem a potom zase na ruce. Nikdy si nepamatuju, že mi se mě někdy někdo zastal. ,,Děkuju." zašeptala jsem, aby to slyšel. 

,,Za co?" zasmál se. Už tu byl zpátky ten otravný Justin, kterého bych nejradši hodila do nějakého hodně hlubokého příkopu.  ,,Zastal ses mě. To ještě nikdo neudělal." stále jsem šeptala ať nepozná, že brečím. Nechci, aby věděl, že to pro mě tolik znamená.

,,Takže mi teď dáš tu pusu, kterou jsme předtím odložili?" zeptal se s úšklebkem. ,,Ne, na nějakou pusu zapomeň." zasmála jsem se a utřela si poslední slzu.

Díky bohu, že jsem si nanesla jen málo řasenky a že se nerozmazala. 

Když jsem to dořekla, tak se Justin zastavil. Otočil se ke mě a já nevěděla, co je špatně.  ,,Ty zapomeň, že nebude po mém." po jeho slovech jsem se na něj zamračila a on jen pokračoval dál v chůzi.

Došli jsme k jeho černému předraženému auto. Nevím jaká je to značka, protože mě to ani nezajímá. ,,Nasedej." řekl a sedl si na místo řidiče. Moje chvíle, moje šance.

Neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla jsem se od auta. Už mě nebaví takhle žít, chci utéct.
Nezajímalo mě, co se odehrává za mnou a připustila jsem si i možnost, že někdo běží za mnou. V tu chvíli mi to bylo jedno. Asi jsem si vážně myslela, že jim uteču...

By: Darisek123