Odpusť aneb sorry za své chování

13.kapitola

Odstrčila jsem ho od sebe a přikrývkou se zakryla až k nosu. ,,Jsem hodně unavená, půjdu ještě spát. Alespoň na chvíli." zalhala jsem a Justin jen přikývl. Pohladil mě po vlasech, vstal z postele a šel ke dveřím. ,,Fajn, vyspi se ať máš plno energie. Budeš ji potřebovat." mrknul na mě a potom za sebou zavřel dveře.

Otočila jsem se na bok a podepřela si hlavu dlaní. Z dálky jsem pozorovala, jak se za oknem probouzí den. Přemýšlela jsem o tom, co jsem se za poslední dobu dozvěděla.. Plno věcí mi prozradil Justin, aniž by chtěl nebo si to uvědomil. Když jsme se s Justinem viděli po druhé, tak se mě zeptal, co si pamatuju o nás dvou. Tenkrát mi to přišlo jako absurdní otázka, protože jsem ho neznala, tedy alespoň jsem si to myslela.. Teď už to vidím jinak. Když mi včera večer řekl, že jeho holka ztratila část paměti, pokračoval i o tom, že se na něj teď dívá, jako na začátku, když ho ještě neznala. Myslím, že já jsem byla ta holka.

Musím to vědět. Musím si být jistá. Musím se dozvědět pravdu o svém životě a jedině Justin mi může pomoct. Jedině on mi to řekne, vím to. Za celý život jsem se toho tolik nedozvěděla, jako s ním..

Díky němu se mi zdají i pěkné sny. Jen nevím, jestli to jsou vážně jen sny. Jestli jsem to už jednou nezažila...

Nerada stojím v pozici, do které mě pořád dostává. Nechci být na něm závislá, nechci se na něj zlobit. Mám ho ráda, ale zároveň ho neznám. Proč to musí být tak složité?

Kdybych byla v nějakém filmu, tak by se tu asi začalo zpívat, ale jsem ve skutečnosti, kde pravda je krutá bestie lidem ničící životy a lež jen malá děvka, co nám na chvíli dodá kousek ega, které je zbytečné a stejně za nic nestojí. Lidi zkrátka nechtějí slyšet pravdu. Jen nevinnou lež.. Jenže já nejsem jako ostatní, já chci vědět  pravdu. Chci vědět, co se mi stalo a proč. Chci vědět, kde jsou máma s tátou a proč si na ně nepamatuju. Já to musím zjistit!.. I když vím, že až se pravdu dozvím, tak si budu přát ji nikdy neslyšet. Vím, že toho budu litovat, ale nic jiného mi nezbývá. Bude to bolet, ale už dál nechci žít ve lži. Už ne.

...

Po sprše jsem se si na sebe oblékla černé legíny a šedé triko. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého copu, svázala gumičkou a vyšla z pokoje. Zavřela jsem za sebou opatrně dveře a potichu našlapovala po schodech. Zjišťovala jsem, kde je Justin a ze sebe nevydala ani hlásku. Po chvíli jsem ucítila tu úžasnou vůni špaget. ,,Mm.." spokojeně jsem přišla do kuchyně, kde stál Justin u sporáku a vařil špagety. ,,Nechceš pomoct?" zeptala jsem se ho a přitom mu zezadu poklepala na rameno. V tu chvíli trochu vylekaně poskočil a vyndal si z uší sluchátka. ,,Co je?" vylekaně se zeptal a já se musela usmát. Byl vážně roztomilý.

,,Ptám se, jestli nepotřebuješ pomoct.." zopakovala jsem otázku a usmívala se. ,,Ne, tedy.. můžeš nachytat talíře." řekl zmateně a otočil se čelem zpátky ke sporáku. ,,Fajn." řekla jsem prostě a udělala, co řekl. 

...

,,To je taková dobrota!" přiznala jsem a vychutnávala si každé sousto. ,,Tvoje nejoblíbenější jídlo." řekl a usmál se na mě. ,,Jak to víš..?" zeptala jsem se, i když jsem předem znala odpověď. Pokud jsme spolu chodili, tak o mě bude vědět skoro všechno. ,,Spoustu lidí má rádo špagety." zapřel pravdu a zasmál se. Byl to takový ten falešný až nucený smích, ze kterého se vám chce zvracet. ,,Přestaň mi pořád lhát! Myslíš, že jsem pitomá? Vím, že jsem s tebou chodila!" křikla jsem po něm a možná se nechala malinko unést, ale na mou obhajobu: Už mě nebaví hrát si na to, že se nic neděje, když jsem ztratila část své paměti. A nevím, kdy se Brian vrátí a kolik mám času na to, abych se o sobě a svém životě dozvěděla pravdu právě od Justina. Nemůžu si dovolit přijít ani o minutu..

By: Darisek123