Odpusť aneb sorry za své chování

10.kapitola

,,O čem to sakra mluvíš?!" znervózněla jsem při pohledu na něj. Vypadalo to, že to pro něj hodně znamená. ,,O ničem, promiň." zašeptal. Zrovna zaparkoval u školy. Nastala chvíle depresivního ticha. ,,Justine, řekni mi to!" Naléhavě jsem ho prosila.

,,Nemůžu ti to říct, ničemu nerozumíš." odsekl, ale pořád se tvářil utrápeně. ,,Prosím.." zakňučela jsem a on bez odpovědi vystoupil z auta. K mému překvapení byly i moje dveře otevřené. Vystoupila jsem taky a rozhlédla se, ale Justin tu už nebyl. ,,Kde mohl tak rychle zmizet?" dívala jsem se všude kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Proto jsem si vzala z kufru svůj batoh a potom ho zavřela. Chvíli jsem počkala, než se auto samo zamklo.

Potom jsem kráčela opět po školním schodišti a všichni kolemjdoucí mě sjížděli pohledem. Zase. Vešla jsem do školy a na chodbě všechno utichlo. Pohledy mých spolužáků mířily na mně a já jen na sucho polkla. ,,To je ta holka?" - ,,Jo, to je ona." - ,,Chudáček, je mi jí líto. Víš kolik si toho musela prožít?" slyšela jsem vedle sebe, jak mluví dva spolužáci, když jsem šla kolem nich.
Bez zbytečného vyptávání, o kom to mluví a jestli náhodou nejde o mě, jsem došla do třídy, kde jsem mířila ke své lavici. Vlastně mi patří jen polovina z ní. Hlavou mi proběhla představa o tom, kde by mohl být Justin..

Zajímalo by mě, kde je, kde zmizel a proč mi nechtěl říct, jak to s námi myslel.. Nemůžu si na něj pamatovat, když ho znám sotva pár dnů. A co do toho tahá nás dva? Chtěla jsem vážně vědět, kde je, ale jsem na něj naštvaná, takže ho hledat nebudu.

(Pozn. Au.: Typická holčičí logika = Chci vědět, kde je, ale hledat ho nebudu, protože se na něj stále zlobím! :D♡)

Sedla jsem si do lavice a nachystala si učebnici s pouzdrem na první hodinu.

Přemýšlela jsem o tom, co říkali ti dva studenti na chodbě. Chudáček, je mi jí líto. Nebo.. Víš kolik si toho musela prožít? Nebyli mi vůbec povědomí, nevím o čem to mluvili.

Proč se ale stále nemůžu zbavit pocitu, jako kdyby se všichni bavili o mě? Proč mám pocit, jako bych tu nebyla poprvé a proč mám pocit, že Justina znám? Že mně všichni znají? Proč mu dovoluju, aby mě mohl políbit a proč se mi to líbí?
Říkám, že ho ráda nemám a je to tak, vůbec ho neznám.., ale něco uvnitř mně mi říká Miluješ ho.

Možná je to tím, že za poslední dobu mého stráveného života, se ke mě chová nejlíp. Jen si tu nic, Leno, nenalhávej..

Když jsem si zrovna něco hodně "důležitého a zajímavého" četla v učebnici, tak si ke mě někdo přisedl. Byl to Justin. ,,Leno, kde jsi byla, hledal jsem tě všude?!" zuřil, ale já se na něj ani neotočila. ,,Neměl jsi mě opouštět! Za to tě přece bratr neplatí!" odsekla jsem a byla vážně naštvaná. Až mi ho bylo líto, počkat,.. nebylo.

Neodpověděl mi a místo toho si nachystal učebnici na danou hodinu, máme literaturu.
,,Nikdy jsem tě neopustil. Jen o tom nevíš.." zamumlal si pod nosem, abych to neslyšela, ale i tak jsem to moc dobře slyšela. Jen nevím jestli myslel zrovna na dnešek.

To, co řekl, bylo sice děsivé, ale překvapivě jsem z toho měla docela dobrý pocit. I tak jsem mu neodpověděla a dělala, že jsem to neslyšela. Je to tak lepší. Někdy se radši nechci dozvědět pravdu. Nechám si to na příště, až se se mnou začne zase hádat.. Věřím, že to bude brzy.

Když zazvonilo a učitel přišel do třídy, všichni se postavili, aby ho mohli pozdravit. Potom si sedli. ,,Dobrý den, třído. Nalistujte si stranu 42. Dnes si přečteme úryvek z jedné knihy.. možná ji někdo znáte. Ale jak předpokládám, tak většina z vás nic nečte." řekl pobaveně učitel a sedl si na stůl s učebnicí literatury, kterou měl v ruce.

Učebnici jsem otevřela na té straně a hned na mě 'svítil' název knihy Romeo a Julie. ,,Jen to ne." zaprotestovala jsem potichu.
Justin se pobaveně usmál s mírným povzdechem nad mou poznámkou.
,,Něco k smíchu?" povytáhla jsem jedno obočí a podrážděně ho sledovala. ,,Ne nic, jen.. vzpomněl jsem si na to, když jsme spolu četli Romeo a Julii. Chci říct,.. to je jedno." usmál se na mě a já aniž bych chtěla, tak jsem se usmála taky. Nevím o čem to zase mluvil, ale když se na mě usmál, bylo všechno jedno.

Jeho pohled sklouzl níž na moje.. Kurva, on mi čumí na prsa! ,,Sem se dívej.." ukázala jsem na svoje oči. ,,Když tady je to taky pěkný." šibalsky se na mě usmál a já jen převrátila očima. Otočila jsem se zpátky směrem k učebnici a začala ho ignorovat. Později mi došlo, že to nebyl dobrý krok. Justin položil svou ruku na moje stehno, opět.

,,Nesahej na mě." zašeptala jsem s mírnou obavou v hlase. Vždycky začnu mít strach a paniku, když na mě začnou sahat cizí lidé. Ono stačí, když na mě sáhne můj vlastní bratr.

Justin svou ruku oddálil ode mě a bez jakékoliv další perverzní poznámky, začal sledovat text v učebnici.

,,Viděl jsem, že všichni dáváte dobrý pozor, takže.. slečno, Davis, mohla byste nám zjednodušeně popsat o co se jednalo v tomto krátkém úryvku?" všichni se na mě otočili, když mě učitel vyvolal. Justin jen zadržoval smích a já se přemáhala, abych ho nepraštila.
Když jsem chvíli neodpovídala, tak učitel pokračoval beze mě, ,,Slečna Davis, se raději zaměřovala na svého souseda, než na povinnou četbu. Za domácí úkol mi oba dva odevzdáte společnou práci na tuhle knihu. Máte na to týden. Nějaké otázky?" pohrdavě se na mě usmál a já se jen zamračila. Justin se celou dobu uculoval a sledoval mně, jak se na něj zlobím. Když ale přišla řada i na něj, tak se zaraženě a nechápavě otočil na učitele. ,,Říkal jste, oba dva?" zeptal se a učitel se zasmál. ,,Ano, Justine, i ty. V úterý mně něčím překvapte." ještě pro jednou se zasmál a potom se začal věnovat zbytku třídy.

Sice jsem byla na učitele naštvaná, že to musíme přečíst a ještě vymyslet projekt, ale Justin si to zasloužil. Bylo by lepší, kdyby se nejednalo i o mě, protože nevím, jak se s Justinem dá něco přečíst a vymyslet. Uvidím, možná mě Justin překvapí. Nebo taky ne.

👊👊💏

By: Darisek123