Na poslední chvíli jsem to stihla a přímo přiletěla do kuchyně. Ani jsem si neuvědomila, co by se mohlo stát, kdybych zakopla na schodech. Radši tu myšlenku vypustím pryč z hlavy, než začnu přemýšlet, co by mi potom udělal Brian. Pozdě.
,,Pche.. stihla jsi to." přecedil mezi zuby a probodl mě pohledem. ,,Víš, co je dneska za den?" pokračoval, ,,Nevím, co?" nechávám se podat. Nemám ponětí o čem mluví a co chce.
,,Tak se zeptám jinak.. Jak dlouho to je od doby, co jsme se tu nastěhovali?" - ,,Asi týden, proč?" už mě to nebaví. ,,Dneska jdeš do školy." řekl a uculil se.
,,Co??" málem jsem se udusila vlastní slinou. Škola? Jen to ne. ,,Budou tam na tebe dohlížet, neboj." mrknul na mně a já jen na sucho polkla. ,,Kdo?" zeptala jsem se opatrně. ,,To by tě zajímalo, že?" zasmál se a potom mě zase probodl pohledem. Radši jsem sklopila pohled na zem a už se dál nevyptávala. Taky by mě to mohlo stát další výprask..
,,Jdu si nachystat věci do školy." špitla jsem a odběhla nahoru do svého pokoje.
Když jsem tam dorazila, tak jsem si našla jen batoh ve kterém už všechno bylo nachystané. Do každé školy potřebuju to samé. Pravidelně se co dva měsíce stěhujeme, takže jsem už na to zvyklá. Jsem zvyklá být sama a bez přátel. A proto si je ani nechci tady vytvářet. Vím, že tu budeme stejně jen na chvíli a potom se zase přesuneme dál.
Určitě by každý chtěl vědět, proč to tak je.. já taky, ale pravdu jsem se nedozvěděla. Tolikrát jsem to zkoušela a místo odpovědi jsem dostala výprask. Moc dobře znám frázi ,,Týden si nesedneš!".
Jen vím, že to má co dělat s mými rodiči. Asi už nežijí, protože si na ně ani nepamatuju. Celkem smutný, ale co už.
,,Leno, co tam tak dlouho děláš?!" křičí po mě opět Brian, když si na sebe dávám ještě řasenku. Jen jednou bych chtěla ve škole vypadat pěkně. To chci tak moc?
,,Už jdu!" křikla jsem po něm nazpátek, aby mě slyšel. ,,Dělej, potřebuju si ještě něco zařídit." to zní důležitě, hm.
Hodila jsem si na záda batoh a vyběhla z pokoje, seběhla jsem schody a za chvíli stála u dveří i obutá v černobílých keckách, moje oblíbené.
,,Promiň, že mi to trvalo." řekla jsem jednoduše. ,,Nasedej do auta a drž hubu." zasyčel po mě a tak jsem radši tak udělala.
Celou cestu jsem se bála promluvit. Modlila jsem se ať už to auto zastaví u mojí dosavadní školy a já můžu udělat veliké PAPA Brianovi.
,,Po škole na mě nečekej, někdo tě odveze." - ,,Kdo?" vylekaně jsem se na něj podívala. ,,On si tě najde." řekl a auto se zastavilo. Byli jsme u školy.
,,Vystup" řekl podrážděně a jen co jsem to udělala, tak se rozjel neskutečnou rychlostí z mého dohledu.
Co teď?
By: Darisek123
ČTEŠ
Odpusť aneb sorry za své chování
FanfictionŠestnáct let žila ve lži. Až když pozná Justina, se Lena postupem času dozvídá zneklidňující pravdu o sobě, o svých zapomenutých rodičích a o celém svém zatajeném životě, který raději nikdy neměla znovu objevit, na který už kdysi dávno zapomněla.. ...
