Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola osmá - Uražená ješitnost

Nazítří při snídani už všichni plánovali, jak co nejlépe využít první víkend, který byl za dveřmi. Poté, co Harry prozkoumal svůj rozvrh, s potěšením zjistil, že má ten den jen dvouhodinovku kouzelných formulí a odpoledne už nic. Hermiona pak ještě čekaly starodávné runy, ale Ron měl volno také.

„Tak co podniknem?" mrkl po tomto potěšujícím zjištění Ron Harryho směrem.

Jeho kamarád jen pokrčil rameny.

„Mohli byste se věnovat úkolům," poznamenala Hermiona důležitě.

Ron po ní jen blýskl pohledem typu 'to se dalo čekat' a raději neodpověděl. Zato Harry stále nenápadně pokukoval ke zmijozelskému stolu. Na svou včerejší schůzku s Angelou myslel dlouho do noci.

„Harry!" ozval se Ron. „Ty snad ještě spíš nebo co!"

„Co je?" zeptal se Harry s nezájmem.

„U Merlinových kalhot, on je úplně mimo," obrátil Ron oči v sloup.

„Máš tu poštu, Harry," oznámila mu Hermiona.

Harry se málem zadusil jablečným džusem, ze kterého upíjel, jelikož si opravdu ničeho nezvyklého nevšiml.

„Člověče, neber si to tak," divil se Ron, zatímco ho bušil do zad. „Je to jen pták."

Harry konečně zaostřil pohled na nehybně sedící černou sovu s velkýma očima, která měla u nohy malý lístek. Skoro mu připadalo, jako by měla v očích, kterými na něj upřeně zírala, výsměšný výraz.

Odvázal jí vzkaz od nohy a sova se bez dalšího zdržování ladně vznesla.

„Tak tohle určitě školní sova nebyla," zamumlala si pro sebe Hermiona.

Harry si přečetl na lístku své jméno, napsané celkem úhledným vysokým písmem. Rychle mu došlo, od koho asi bude.

„Ty to neotevřeš?" otázal se Ron, když Harry stále jen zíral na obálku.

„Tady teda ne," odsekl a lístek zasunul do kapsy.

Hermiona s Ronem se po sobě udiveně podívali.

*

Po celkem zajímavé hodině formulí už měl mnohem horší náladu než ráno.

Harry bezmocně zatínal pěsti, aby se udržel a ještě si to nezhoršil. Vztekle pozoroval Snapeův mizející hábit na konci chodby.

Prý že už nemůže být horší! Nejradši by hned teď Rona za tu poznámku zaškrtil. Celý týden školní trest! A kvůli ničemu! Zahořklý náfuka to je a nic jiného! Navenek však nedal najevo nic ze svých myšlenek.

Koutkem oka postřehl nějakou postavu. Asi o pět metrů dál se o zeď opíral Malfoy a posměšně se ušklíbal. To Harrymu dodalo.

„Co se tak pitomě křeníš!" vyletěl hlasitě, i když se měl raději otočit a odejít.

Malfoyovi zmizel úsměv z tváře, ale mlčel.

„No jo, moc důvodů ke smíchu zrovna nemáš, co? To už jsem ti zůstal jen já?!" pokračoval Harry jízlivě a dlouho dušené pocity z něj vystřelovaly ven jako kulky. „Jak se daří tatíkovi v base?"

Malfoy ztuhl a Harry se zarazil. Tohle nemělo smysl... Obrátil se a chystal se odejít, když se konečně ozval Malfoy v odpověď.

„Můj otec je aspoň dost chytrý na to, aby se nenechal pro nic za nic zabít."