Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola třicátá devátá - Otec Angely

V květnu zaútočilo pěkné počasí naplno. Všechno se zelenalo jen radost pohledět, louky hýřily pestrými barvami květů a obloha byla skoro každý den, jako by ji vymaloval.

Rozhodující famfrpálový zápas se měl odehrát už desátého května. Závěrečné zkoušky se totiž hodně přiblížily a profesoři rozhodně nechtěli, aby jim studenty vyrušoval ze soustředění stále ještě nerozhodnutý vítěz famfrpálového poháru.

Hned ze začátku měsíce se také konaly zkoušky z přemisťování. Mohli však k ní jen ti, kterým už bylo sedmnáct, což se Harryho ani Angely netýkalo. Ale Hermiona, Ron a Draco je víceméně úspěšně složili všichni.

Angela už se chovala mnohem uvolněněji. Hlavní podíl na tom samozřejmě měla její zpověď Harrymu, ale zčásti to bylo také proto, že už jí stačilo brát každý večer jen jednu tabletu. Veškeré sny prozatím ustaly a ona za to byla nesmírně vděčná. Konečně se mohla pořádně vyspat a zmizely jí i kruhy pod očima.

Harry už přestal chodit s výrazem medvěda vyrušeného ze zimního spánku a dokázal se s Ronem a Hermionou normálně bavit. Také ho potěšilo Snapeovo usouzení, že už ho nemá ten rok co učit a útrpné hodiny nitrobrany ukončil.

Hermioně se nesmírně ulevilo, když viděla, že udělala dobře s tím předáním dopisu od Angely. Nesnažila se však z Harryho vytáhnout, co se mezi nimi odehrálo.

Draco se čím dál častěji nemohl ubránit tomu, aby tajně nepozoroval Dariu. Její smích, její oči, to mu vždycky dokázalo zvednout i sebehorší náladu. Přesto uhýbal pohledem, když si jeho pozorování Daria všimla a snažila se ho nachytat. Chápala ho ještě míň než předtím.

Na pár dnů kupodivu ustala většina aktivit Smrtijedů, upírů i mozkomorů, takže si bradavičtí studenti mohli naplno vychutnat vzrušující zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

Obě mužstva se do hry hned od začátku pustila naplno a skutečně se bylo na co koukat. McTiczon málem nestačil komentovat. Hrálo se rychle a tvrdě. Branek sice padalo málo, ale o to byl boj o ně napínavější. Po hodině to vypadalo, že hráči jsou kupodivu velice vyrovnaní soupeři, takže všechno začalo záležet hlavně na chytačích.

Ještě před zahájením zápasu se přihodila událost, která madame Hoochovou naprosto vyvedla z míry. Kapitáni mužstev si totiž razantně odmítli podat ruce. Poté, co se je madame pět minut snažila bezúspěšně přesvědčit hrozbami i prosbami, to vzdala a za vzrušeného šepotání ze všech tribun zahájila zápas. Teď ve vzduchu se Malfoy s Potterem okázale přehlíželi.

Skóre bylo 70:70, když Draco ve své blízkosti zahlédl Zlatonku a vystřelil k ní jako šíp. Harrymu se málem stalo osudným, že ji spatřil o sekundu později. Malfoyovi však přeletěla přes jeho dráhu Daria a Zlatonka se ztratila z dohledu.

Po další půlhodině se konečně rozhodlo. Malfoy sice znovu spatřil Zlatonku dřív, ale Harry si dal záležet, dohnal ho a přestože se ho Malfoy snažil odstrčit, stačil ho i předletět a Zlatonka se mu o okamžik později zatřepotala v dlani.

Fanoušci Nebelvíru měli pořádný důvod k oslavám. Znovu jejich mužstvo obstálo, vyhrálo a Zmijozel utřel nos. Nevypadali však na to, že by je to nějak zvlášť štvalo. Zřejmě to bylo i díky tomu, že ten rok se odehrávaly důležitější věci než famfrpálové zápasy...

*

Závěrečné zkoušky se konaly první týden v červnu. Dva dny před jejich zahájením přišla Angela po delší době do ředitelny. Zaslechla, že Pán zla chystá něco velkého, ale moc toho nevěděla. Přece jen ještě nebyla zasvěcená. Spíš Brumbálovi doporučila, aby se na to vyptal profesora Snapea. Předpokládala, že ten toho bude vědět víc. Docela ji udivilo, když zjistila, že za ním ještě školní slizák nebyl. Myslela, že už o tom bude dávno vědět.