Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola desátá - Rvačka a její následky

Slunečné nedělní ráno se každého snažilo přesvědčit o tom, že to bude den jako každý jiný. To však ještě nikdo na škole netušil, že právě o první neděli toho školního roku se bude ještě dlouho mluvit.

Harry hned po snídani zabořil nos do učebnic a svých poznámek a zděsil se množství zadaných úloh, ze kterých neměl hotovou ani jednu. Když se o tom, s hromadou knih v náručí. zmínil ve společence před Hermionou a Ronem, reagovali přesně tak, jak očekával. Hermiona jen obrátila oči v sloup s výrazem 'jako bych to neříkala' a Ron vyrazil zděšeně po schodech, jelikož si díky Harrymu uvědomil, že také ještě nic neudělal.

Takže zatímco se Harry s Ronem pachtili s domácími úkoly a házeli po Hermioně prosebné pohledy, ta si jich vůbec nevšímala a pročítala si speciální vydání Věštce.

Všechna okna hradu byla dokořán, ale proti dusnu, které se znovu vzmáhalo, to moc nepomáhalo. Studenti téměř toužili po hodině lektvarů jen proto, aby se mohli zchladit ve sklepení. Už se blížil čas oběda, a Hermiona vesele klábosila na opačné straně místnosti s Levandulí, když Harry a vzápětí za ním i Ron odhodili své brky a unaveně se protáhli. Harry si promnul štípající oči a Ron s pohledem k oknu mohutně zívl.

„Tohle bláznivé počasí už mi začíná lézt krkem," odfrkl si Ron. „Jak dlouho ještě bude tak nesnesitelné vedro?"

Harry pokrčil rameny.

„Moc dlouho už asi ne," ozvala se Hermiona, která zrovna přicházela a zaslechla Ronovu poznámku.

„Od východu se k nám valí pěkné mraky a dneska je opravdu dusno. Možná přijde bouřka," dodala slibně.

„Kéž by," reagoval Ron toužebně.

*

V rýži s kuřecí směsí se toho dne skoro každý znechuceně rýpal a polévku si nevzal nikdo. Všichni jen toužebně sledovali mraky, které se jim honily nad hlavou.

Po obědě se množství studentů včetně tria usadilo u jezera ve stínu stromů a máchali si nohy ve vodě. Velkou část zbytku dne pak strávili v hájence u Hagrida, kde bylo kupodivu celkem příjemně.

Během odpoledne se pomalu zatahovalo a obloha postupně tmavla. Když se těsně před večeří vydali k hradu, někde v dálce zahřmělo. Venku už nebyla ani noha, tedy až na štíhlou dívku mířící k jezeru, ve které Harry poznal Angelu.

„Jděte napřed," oslovil Rona a Hermionu. „Já vás doženu."

Hermiona na něj podezřívavě mrkla a pak sledovala směr jeho pohledu. Potutelně se usmála a zatahala za rukáv Rona, který už se nadechoval k otázce.

„Jasně, tak jdeme, Rone."

Ron ji udiveně následoval. Hermiona mu pak něco zašeptala a pořád se přitom usmívala. Harry počkal, až budou o něco dál a vydal se směrem, kde Angelu zahlédl. Neviděl už, jak se po něm Ron s Hermionou nejprve ohlédli a pak se vzali za ruce.

V dálce znovu zahřmělo, i když žádné blesky ještě nebyly vidět. Angelu našel až po hodné chvíli. Seděla s rukama kolem kolen na stejném místě, kde už jednou byli a zamyšleně pozorovala vlny na jezeře, vytvořené zesilujícím větrem.

Harry k ní tiše zezadu přistoupil.

„Ahoj," oslovil ji hlasitě.

Angela sebou škubla a vyděšeně k němu vzhlédla. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Harry," vydechla překvapeně. „Vyděsil jsi mě..." hlesla a rychle si setřela slzy z tváře.

„Promiň, to jsem nechtěl," řekl Harry zkroušeně a sedl si vedle ní. „Co se ti stalo?"