Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola devátá - Víkendová lekce

Temnota ... Všude kolem. Těžko se mu dýchalo. Slyšel, jak mu hlasitě buší srdce. Nemohl se hýbat, nemohl zavřít oči. Jen zíral do černočerné tmy a naslouchal hlubokému tichu. Náhle se ozval tichý zvuk. Syčení. Zaprskání. A znovu. Harry zatajil dech. Blížilo se to k němu klouzavým pohybem. Stále blíž a blíž.

Dotklo se ho to a Harry se otřásl odporem pod ledovým a slizkým dotykem. Stále nemohl i přes svou urputnou snahu nic dělat.

Na tvář mu dopadly studené kapky a syčení se mu rozlehlo přímo v hlavě. Chtěl začít křičet, utéct, odtáhnout se, prostě cokoliv...

Najednou syčící a prskající věc zmizela a znovu se kolem rozlehlo hluché ticho. Po chvíli se všude kolem něj rozpoutal ledový vichr.

Jako by ho někam odnášel...

Dopadl nohama na zem a tak tak udržel rovnováhu. Vděčně však uvítal, že znovu ovládá své tělo. Rychle se rozhlédl.

Uvědomil si, že je v nočním lese. Ucítil mravenčení na krku a vrávoravě se otočil. Stála za ním vysoká postava s dlouhými vlasy. Byla však tma, takže viděl pouze její obrys. Nehýbala se.

Harryho něco přinutilo znovu se otočit zpět.

Daleko před sebou spatřil malé stříbrné světlo. Světlo se blížilo a bylo stále větší. Začal v něm rozeznávat tvar, ale přesně v tu chvíli se mu v hlavě ozval příšerný dlouhý výkřik, plný bolesti a hrůzy.

Harry vztáhl ruce k hlavě a zaregistroval, že postava, která byla náhle hned vedle něj reagovala stejně. Bolestí z nelidského výkřiku se mu zatmělo před očima...

***

Harry se prudce posadil na pelesti. Těžce dýchal a bylo mu špatně od žaludku. Překvapeně však zjistil, že ho nebolí ani nepálí jizva... Zoufale se snažil zachytit zbytky snu, který se mu neodvolatelně začal vytrácet z paměti.

Ve stejnou chvíli se na druhém konci hradu v úplně jiné ložnici prudce vytrhla ze spánku Angela. Zadržela výkřik bolesti a zakryla si tvář rukama. Pomalu se uklidnila a potichu vstala. Ze zkušenosti věděla, že teď už stejně neusne. I když tu noc, bylo něco jinak...

***

Toho prvního sobotního rána vládlo v místech, kde se usadilo trio, dusné ticho.

Harry ospale žvýkal snídani a přimhouřeně upíral oči do prázdna, Ron se nezřízeně cpal a Hermiona oproti němu jen popíjela džus a navenek soustředěně četla nějakou bichli.

Tuto skleslou atmosféru narušila až Ginny se svou kamarádkou, které si k nim přisedly a svou dobrou náladou nakonec přiměly trio k hovoru.

Poté, co se dvě ukecané páťačky uklidily stejně rychle jako přišly, už byla atmosféra o poznání lepší.

„Co na něm ty holky vidí?" ozval se přemítavě po chvíli Ron s pohledem upřeným ke zmijozelskému stolu.

„Na kom?" zeptal se Harry nechápavě.

„Na Malfoyovi přece."

Harry se otočil dozadu. Malfoy seděl na okraji, oblečený v džínách a černé košili s rozhalenkou. Ten rok přišlo mudlovské oblečení zjevně do módy i mezi čistokrevnými kouzelníky. Blonďaté vlasy, které si nechal narůst, mu padaly do očí a schovávaly se za límec košile. Měl před sebou rozevřeného Denního věštce a Harry si na jeho pravé ruce všiml velkého stříbrného prstenu, který měl na prostředníku.