Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola dvacátá - Překvapivé odhalení

Přestože pozdě v noci postrašil školní pozemky drobný sníh, silný vítr mraky rozehnal a ráno už bradavické studenty vítala slunečná obloha. Na pořádnou zimu si ještě museli počkat.

Týden probíhal jako obvykle. Shiernová je naprosto fyzicky vyčerpávala, Snape zase psychicky (Angely a Malfoye si však při jejich trestu příliš nevšímal), Hermiona s Ronem se dál cukrovali, Harry s Angelou po sobě 'nenápadně' házeli pohledy a Malfoy s Dariou se úporně snažili předstírat, že ten druhý neexistuje. To by nebylo až tak těžké, kdyby na sebe ovšem stále nenaráželi, hlavně díky tomu, že Daria byla velice dobrou kamarádkou Angely.

Co Draco věděl, ty dvě byly jak dvojčata už od dětství, ale pak se stalo něco, díky čemu se rozhádaly a hodně dlouho spolu nemluvily. Teď to vypadalo, že se jim to konečně rozleželo v hlavě, takže pokaždé když Draco narazil na Angelu, nutně se musela něčemu smát s Dariou nebo si tajnůstkářsky špitaly. I proto jeho odhodlání naprosto ignorovat všechno, co se Darie týkalo, vycházelo nazmar.

A Daria... Ta skoro nerozuměla sama sobě. Byla ráda, že je to s Angelou konečně jako dřív, jenže pokaždé, když spolu potkaly Malfoye, vyskočilo jí srdce až do krku.

A její kamarádka si po několika takových setkáních samozřejmě všimla, že se mezi nimi děje něco víc... Když si to přebrala v hlavě a uvědomila si, co by to mohlo být, rychle tu myšlenku zaplašila. Kdyby to byla pravda... Ani nechtěla domyslet, jaké to mohlo mít pro ně oba důsledky. I když toho sama nedbala...

Alespoň její věštecké sny ji prozatím nechaly na pokoji, ale prášky brala tentokrát poctivě každý večer...

*

V pátek večer Angela nerozhodně postávala před chrličem hlídajícím vchod do ředitelovy pracovny. Kvůli téhle domluvené schůzce nešla na Snapeův trest. Draco slíbil, že ji bude krýt, i když mu neřekla, kam jde.

Nakonec se odhodlala a vykoktala ze sebe heslo. Chrlič odskočil a ona vyjela po schodech nahoru. Už bez rozmýšlení zaklepala na dveře a počkala na vyzvání.

Poté, co vešla do ředitelny, obrátily se k ní všechny pohledy z obrazů po stěnách včetně toho blankytně modrého za půlměsícovými brýlemi.

„Dobrý večer," pozdravila tiše.

„Dobrý večer. Posaďte se, Angelo," pokynul ředitel školy k pohodlnému křeslu s úsměvem.

„Děkuju," odvětila Angela a trochu ztuhle se posadila. Potěšilo ji, že jí Brumbál vyká, ale přesto nezapomněla zapojit nitrobranu.

„Takže, o čem jste to se mnou chtěla mluvit?" oslovil ji Brumbál vlídně. „Předpokládám, že to nebude žádná hloupost, když jdete přímo za mnou."

„Ne, pane. Opravdu to není nic jednoduchého... Jenže nevím, koho jiného bych mohla požádat o radu."

„O radu?" podivil se Brumbál.

„Ano. A za mnou žádostí je docela dlouhá historie..."

„Nevadí, rád si ji poslechnu," reagoval vážně ředitel a sepjal si typickým gestem konečky prstů.

Angela chvíli mlčela a uvažovala, zda neudělala chybu, když sem přišla. Jestli se prozradí, že o tom s Brumbálem mluvila... Pohlédla řediteli do očí, které ji pozorovaly vlídně a s vážným zájmem. Ne, teď už necouvne.

„Nejprve bych vás chtěla požádat, abyste o všem, co vám teď řeknu, s nikým nemluvil. Mohlo by to přivodit nepříjemnosti nejen mě," začala Angela neobvykle vážně.