Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola osmnáctá - Jelen a jednorožec

Angela vešla do zmijozelské společenky jako první, Draco hned za ní.

„Takže... Zatím tu nikdo není. Mohla bys mi konečně odpovědět?" vyštěkl Draco nevrle.

Vztekle se k němu otočila, až se jí rozlétly rozpuštěné vlasy kolem hlavy.

„A co chceš jako slyšet?!" zavřískla málem nepříčetně.

Draco sebou překvapeně škubl. Tak prudkou reakci skutečně nečekal.

„Jo, vrátily! Ty zatracené věštecké sny se mi vrátily!" křičela Angela. „Ano, mám ty prášky! Dokonce jsem je brala! A včera večer jsem si nevzala, takže si za tenhle průser můžu sama! Mrzí mě, žes to schytal taky a srdečně ti děkuju, že jsi před Snapeem mlčel! Spokojený?! Nebo jsem snad na něco zapomněla?!" dokončila už zlomeným hlasem a s dušeným vzlykotem se svezla do nejbližšího křesla.

Společenskou místnost na chvíli ovládlo dusné ticho. Angela se celá třásla a schovávala hlavu v dlaních. Draco si k ní s vážným výrazem klekl a vzal ji jemně za ledové ruce.

„Promiň," zašeptala Angela. „Nevím, co to do mě vjelo."

„To nic. Nesmíš si to tak brát," odvětil klidně a stáhl jí ruce z bledého obličeje. „To bude zase dobrý, uvidíš," přesvědčoval ji.

„Ne, nebude," šeptla chraplavě. „Je to čím dál horší. Co se stalo dneska, bych ještě pochopila. Žádný prášek jsem si nevzala asi týden. Myslela jsem, že už je to pryč. Ale předtím, předtím jsem je brala každý večer a stejně se mi občas něco zdálo. Mám blbý pocit, že přestávají zabírat."

Draco jí soucitně stiskl ruce, pak je pustil a posadil se naproti ní.

„Nemáš cigaretu?" zeptala se Angela náhle.

Vytřeštil na ni oči: „Tys přece nikdy nekouřila," ale už tahal ze zadní kapsy džínů útlou krabičku.

„Asi s tím začnu," odtušila a natáhla se pro jednu.

Draco jim oběma podpálil mudlovským zapalovačem, což Angela zaznamenala trochu s údivem a oba se pohodlně opřeli. Po několika nezvyklých potáhnutích už Angele přišla nikotinová vůně přirozená. Její teta také mnoho let kouřila.

„Co se ti to dneska zdálo?" zeptal se Draco tiše.

Angela zamyšleně vypustila oblak kouře nad sebe a otevřela hůlkou jediné dvě vzdálené a poněkud malé okna společenské místnosti dokořán.

„Já vlastně ani pořádně nevím," odvětila pomalu. „Špatně si ty sny pamatuju, když mě někdo násilím probudí," poznamenala s pohledem upřeným na Draca.

„A co jsem s tebou měl dělat?" vyprskl dotčeně. „Nechat tě odejít z hradu nebo co?"

„Uklidni se, prosím tě. Já ti to přece nevyčítám. Jen jsem tě o této skutečnosti informovala," řekla poťouchle. Očividně už se uklidnila. „K tomu snu... Jsem v nočním lese, a vím určitě, že to je Zapovězený les. Dokonce se mi tenhle sen už jednou zdál. Teda podobný. Myslím, že je zima. Stromy nemají listí a já přes jejich koruny vidím hvězdy. Nesvítí měsíc. Je mi zima. Nevím, jestli jdu nebo stojím nebo co vlastně dělám a pak něco uvidím. Něco zářivě stříbrného v dálce. Dneska jsem to poznala, ale nepamatuju si, co to bylo. Jen vím, že to naříkalo. Zoufale to volalo jako malé dítě. Čišel z toho strach a hrůza..." Angela poslední větu skoro zašeptala.

Draco zamyšleně mlčel.

„Takové sny se mě ale nikdy normálně nezdály," řekla Angela už o něco hlasitěji. „Skoro vždycky se týkaly mého okolí nebo někoho, koho jsem znala, ale tenhle... Ani nevím, jestli to je věštecký sen nebo jen obyčejný. Ale... mám z toho opravdu divný pocit."