Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola třicátá druhá - Sněhová bouře

Páteční den vypadal, jako by snad ani nevyšlo slunce. Obloha zůstala zlověstně zatažená ocelově šedými mraky a nepropouštěla ani jediný paprsek světla. Zvedal se prudký vítr, a přestože v hradních chodbách hořely všechny pochodně, panovalo v nich nepříjemné šero. Všichni studenti se shromažďovali u hořících krbů a ve svých ložnicích, aby utekli před lezavým chladem pronikajícím ze zdí.

Daria zamyšleně hleděla z okna nebelvírské společenky na nebe. Blížil se soumrak, což šlo poznat jedině z toho, že bylo postupně stále větší šero a čím dál hůře rozeznávala vločky pomalu padajícího sněhu. Vůbec nevnímala malou sovičku, která se pachtivě dostávala k oknu. Všimla si jí teprve tehdy, když zobákem zaťukala na okno, přičemž se namáhavě přidržovala parapetu. Daria rychle otevřela a přemýšlela, pro koho v tuhle dobu asi nese dopis.

Trochu ji překvapilo, když sovička slétla na zem těsně před ni. Poklekla a odvázala jí z nožky složený pergamen. Sova čekala a upírala na ni své obrovské oči.

Nikdo ve společence si Darie moc nevšímal, tak jej rychle otevřela.

Musím s tebou mluvit. V osm v Komnatě. A.

Vzkaz byl napsaný vysokým elegantním písmem. Daria ani nepotřebovala to „A" na konci, aby věděla, od koho je. Vytáhla z kapsy malou tužku, kterou s sebou pro všechny případy nosila, protože brk by jí byl v takové chvíli na nic a naškrábala na druhou stranu stručný souhlas.

Sovička trpělivě počkala, až jí Daria vzkaz znovu přiváže a vylétla ven. Černovláska chvíli pozorovala, jak zápasí se stále silnějšími poryvy větru, pak se odvrátila, zavřela okno a zatáhla přes něj závěs.

*

Angela vtrhla do Komnaty deset minut po osmé. Za oknem zuřila sněhová vánice, která skrz hustou tmu nebyla vlastně vůbec vidět, ale vyjící vítr zaléhal až dovnitř dost hlasitě.

„Promiň, musela jsem se vyhnout Snapeovi. Poslední dobou mi připadá, že mě sleduje nebo co," vychrlila ze sebe.

„To je v pořádku," usmála se na ni chápavě Daria. „Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?"

Angela se posadila naproti ní a zvláštně se na ni zadívala: „Pamatuješ, jak jsem ti posledně říkala o těch zvláštních snech, co mám?"

„Samozřejmě... Nic z toho, cos mi řekla, se nedá zapomenout."

Angela se kysele pousmála: „Takže, jak bych to jen řekla... Co cítíš ke Dracovi, Dario?"

Nebelvírská studentka pátého ročníku poněkud ztuhla.

„Jaký má tahle otázka smysl, prosím tě?" ohradila se zamračeně.

„Velký. Tak co k němu cítíš? Jsi do něj pořád zamilovaná, že ano?"

„Proč to chceš vědět?"

„Je to důležité."

„Tak hele, já vím, že sem do něj byla poblázněná skoro dva roky, ale... ale to už..."

„Už tě to přešlo?" zeptala se Angela s nevěřícným úšklebkem.

Daria si povzdychla: „Tak dobře. Ne, bohužel ne. Ale stejně z toho nikdy nic nebude, rozumíš?"

„Jak jsi tím můžeš být jistá?"

„Prostě jsem. Vždyť si mě ani nevšimne. Je to normální náfuka a i když se mi líbí, stejně bych s ním nikdy nic neměla."