Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola dvacátá třetí - Pomsta

V Denním Věštci se neustále objevovaly pesimistické články o možnostech dalších krutých útoků na kouzelníky i mudly, o horkých stopách Ministerstva kouzel, které zase nebyly až tak horké a další jim podobné, ale v podstatě byl zatím klid. Azkabanští uprchlíci jako by se vypařili z povrchu zemského, stejně jako horda mozkomorů.

Za okny bradavického hradu zuřila bílá chumelenice spolu s prudkým větrem. Studenti se schovávali povětšinou uvnitř, schoulení u praskajících krbů a s blížícími se Vánoci začínali lelkovat v hodinách. Harryho srdce však v té době svíraly ničím neopodstatněné obavy...

***

Vysoké postavy v pláštích s kápí... Sníh, zářící okno, robustní muž s knírem... křik. Zelené světlo...

Angela si zacpala ústa rukama, aby zadusila výkřik, který se jí dral z hrdla. V ložnici panoval hluchý klid. Rozklepaně se natáhla z postele k nočnímu stolu, otevřela lahvičku s bílými tabletkami a hodila do sebe hned další dvě.

Nebudu na to myslet, nebudu. Ty lidi ani neznám, to se mi někdy stávalo, opakovala si pořád dokola a znovu si lehla. Ještě dlouho však hleděla do tmy, než se jí podařilo znovu usnout.

***

Na Zobí ulici se snesl tmavý a větrný večer. Vzduchem poletovaly vločky, které bylo možno spatřit ve světlech pouličních lamp, než zase rychle zmizely ve stínech. Venku nikdo nebyl. Jen vyhublá černá kočka se zářivýma žlutýma očima přeběhla z jedné strany ulice na druhou a zmrzlý sníh jí tiše zakřupal pod tlapkami. Z oken několika domů se linula teplá nažloutlá záře tlumená hustými závěsy a nad nimi kolem okapů bylo často k vidění blikající vánoční osvětlení.

O dvě ulice dál blízko jedné křižovatky se náhle z jednoho tmavého zákoutí ozvalo tlumené prásknutí. Vzápětí za ním minimálně ještě deset dalších a znovu všechno ztichlo. Černá kočka, která procházela právě kolem, vztekle zaprskala na několik vysokých postav v černých pláštích a odběhla. V okně jednoho z menších domků naproti zákoutí se nepozorovaně odhrnula záclona.

Ze stínu pomalu a tiše vyšlo na světlo lamp jedenáct Smrtijedů. Ten v jejich čele se pouze jednou rozhlédl kolem a dal jim rychlý pokyn rukou. Skupina s kápěmi na hlavách zamířila do Zobí ulice. Záclona rychle spadla a o pár minut později z domku vyděšeně vyklouzla paní Figgová ještě s natáčkami ve vlasech a vypustila do noci malou hnědou sovu.

Naprostá většina obyvatel Kvikálkova klidně v teple sledovala televizi a netušila, co se děje za zdmi jejich domů. Všechny pouliční lampy v Zobí ulici najednou zhasly.

Postavy skryté noční tmou se zastavily před jedním ze vzorných domků. Jedna z nich vytáhla z kapsy hůlku a vypustila úzký paprsek světla na sloupek u branky. Do tmy zazářil odlesk kovového čísla čtyři a bleskurychle zase zmizel.

Temné postavy se stále nepozorovaně rozmístily kolem domu a nepohnutě čekaly. Z velkého okna vedoucí nejspíše do obývacího pokoje se linulo světlo a hlasité zvuky hrající televize. Na černé pláště pomalu dopadaly bílé sněhové vločky a neroztopené na nich zůstávaly.

Náhle se všechny postavy najednou hnuly dopředu. Od předních dveří se rozlehl neidentifikovatelný zvuk a stíny vklouzly dovnitř. Jen o malou chvíli později se z domu ozvaly dva vyděšené výkřiky. Pak však jeden ze Smrtijedů vyčaroval kolem domu zvuku neprostupnou stěnu a dům číslo čtyři naprosto ztichl. Jen světlo z okna zářilo dál do nepřívětivé noci.