Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola třicátá - Ve dvou se to lépe táhne

Ještě toho večera se Harry musel Angely zeptat. Nemohl to vydržet nervozitou. Od chvíle, co ji nechal v kupé s Malfoyem, byl roztěkaný a nevrlý. Od zmijozelského prince se dalo čekat cokoliv...

Angie?

Zvedla hlavu od talíře.

Jak to dopadlo s Malfoyem?

Bude mlčet, odvětila stručně.

Jak jsi to...

Později, Harry, ano? zarazila ho Angela nekompromisně a uzavřela se před ním.

Poté vyskočila ze svého místa, a doběhla u dveří svou kamarádku Dariu. Harry je ze svého místa zachmuřeně sledoval.

„Ahoj, Dario..."

„Ahoj."

„Jak se máš?"

„Jak to jde..." odtušila černovláska.

Angela se na chvíli odmlčela a vypadala v celku nervózně.

„Potřebuju s tebou nutně mluvit," vyrazila ze sebe konečně. „Pojď se mnou, prosím tě."

Daria se za ní zvědavě vydala do schodů: „A kam?"

„Už jsi slyšela o Komnatě Nejvyšší potřeby?"

„Jo... Loni tam přece načapali ten tajný kroužek BA."

„Tak tam právě jdeme."

„Ty víš, kde je?" podivila se Daria.

„Jo," kývla hnědovláska stručně.

Daria si trochu lépe prohlédla její bledý obličej a zamračila se: „Angelo, co se stalo?"

„Jen chvilku vydrž, až tam budeme. Všechno ti vysvětlím... Všechno."

Daria neměla ponětí, co si pod tím pojmem má představit. Ale z vážné tváře své kamarádky vytušila, že to nebude nic dobrého...

„Už to v sobě dál neudržím," povzdychla si Angela s pohledem do země, když se obě uvelebily v křeslech u krbu. „Musím to někomu říct. Ty jsi... vždycky byla moje nejlepší kamarádka a já ti věřím. Věřím ti natolik, že ti chci prozradit úplně všechno. Nechtěla jsem tě tím zatěžovat, zvláště ne teď, ale... Jsem na to sama a... Jen doufám, že mě pochopíš..." hlesla nešťastně.

„Poslouchám," vyzvala ji Daria tiše a vážně.

„Co teď uslyšíš, tě nejspíš naštve i vyděsí. Budeš jediná, která to ví. Ani Brumbálovi jsem neřekla všechno, ani..."

„Harrymu?" dořekla za ni Daria.

Angela na ni zůstala překvapeně hledět: „Jak ..."

„Co bych to byla za přítelkyni, kdybych neviděla, jak jsi zamilovaná?" vysvětlila Angele s úsměvem.

„Aha... A... Není to, doufám, příliš vidět..."

„Ne. Ale já už tě znám dost dlouho na to, abych to poznala."

Angela se neklidně zavrtěla: „A co na to říkáš?"

„Co bych na to měla říkat? Je to přece vaše věc," Daria trochu pokrčila rameny.

Angela se zvláštně usmála: „Děkuju, Dario. Málokdo by reagoval tak tolerantně.. Ale abych raději začala," zhluboka se nadechla. „Už se nesmíme vídat. Alespoň ne před ostatními, jen o samotě."