Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola šestnáctá - První zápas nového mužstva

Hermiona měla pravdu jako vždycky. Už z dálky, když přicházel spolu s ní, Katie a Ronem, Harry spatřil na okraji famfrpálového hřiště houf mumlajících nedočkavců z Nebelvíru s košťaty v rukou. Když si uvědomil, že je kapitán a veškerá organizace vlastně zůstává na něm, otráveně se ušklíbl.

Tole bude dlouhé dopoledne, pomyslel si ne zrovna s nadšením.

Když pomalu došli až k davu, všichni zmlkli, všechny pohledy se obrátily a ulpěly na Harrym. Hermiona se šla posadit na tribuny. Harry přehlédl zástup před sebou, opřel si koště o zem a zhluboka se nadechl.

„Tak jdeme na to!"

O dvě hodiny později měl před sebou ve vzduchu na košťatech vybraných deset kandidátů na místa střelců a šest na místa odrážečů. Kromě nich se tu však objevili také zájemci o místo brankáře. Harryho to sice trochu zaskočilo, ale musel Rona nechat, aby svůj post obhájil. Upřímně doufal, že to zvládne.

S Katiinou pomocí, kterou samozřejmě nechal v mužstvu, nakonec vybrali překvapivě Ginny a její kamarádku Dariu na místa střelkyň, které musely trénovat o prázdninách jako divé, jinak nemohly být tak hezky sehrané. Našli i výborné odrážeče, vysokého a svalnatého blonďáka ze čtvrtého ročníku, nějakého Dana Mathewse a páťáka s černým ježkem, Roberta Singera. Katie podotkla, že mají přirozený talent a Harry s ní musel souhlasit. A taky se mu nesmírně ulevilo, když se Ron nenechal vyvést z míry a svůj post s přehledem obhájil.

„Jen aby mu to vydrželo až do zápasu," zašeptala mu Katie do ucha, když před nimi stál jejich nový tým.

První zápas sezony se měl ten rok konat až na konci listopadu, ale i tak to nebylo moc daleko. Harry naplánoval pravidelné tréninky o víkendu a v pátek odpoledne, kdy se to naštěstí všem hodilo, jelikož se nutně potřebovali sehrát. Pak konečně mohli s úlevou zamířit na oběd.

*

V úterý při obědě Angela zamyšleně ukusovala z teplé buchty s povidly a upřeně pozorovala Draca, sedícího naproti ní. Po chvíli už to mladému panu Malfoyovi začalo lézt na nervy a nevrle se na ni podíval.

„Co je?"

„Co? Nic," vytrhla se ze zamyšlení Angela a sklopila zrak ke stolu.

„Jo, jasně," odfrkl si Draco. „Tak to vybal."

„No... Už máte toho nového střelce?" zeptala se pomalu a váhavě.

Draco se opřel lokty o stůl: „Ne. Proč?"

„Hmm, já si to nechala projít hlavou a změnila jsem názor."

„Vážně?" zeptal se Draco s nádechem ironie v hlase. „Od kdy ty měníš názory?"

Angela dojedla a zvláštně se na něj podívala: „Na tebe jsem ho přece taky změnila."

Na to neměl co říct a mlčel.

„Takže..." pokračovala hnědovláska. „Chtěla bych to zkusit. Tedy dostat se do týmu."

„A jak ti to jde? Už jsi ho někdy hrála? Říkala jsi, že tě nikdy nebavil," vyptával se Draco.

„To neznamená, že ho neumím hrát. Stačí, když si mě prozkoušíte jako každého jiného."

„Fajn. To mi zatím stačí."

„A kdo je vlastně teď kapitán?"

„Já. Bohužel."

„Proč bohužel?"