Kapitola jedenáctá - Večerní omluva a pondělní ráno

254 13 0
                                    

Přibližně o hodinu později vešla Angela do společenské místnosti Zmijozelu se zasněným úsměvem na rtech a nepřítomně prošla kolem prázdných kožených křesel.

„Angelo," ozvalo se za ní nečekaně.

Trochu polekaně se otočila. Z tmavého kouta u krbu se vynořil Malfoy, s už sice normálním nosem, ale zato s parádním monoklem. Se zkroušeným výrazem pomalu přistupoval blíž a výraz Angely o poznání zchladl.

„Co chceš?" zeptala se obezřetně.

„Já..." Draco měl ruce v kapsách a rozpačitě upíral pohled někam za její rameno. Ale když se zastavil těsně před ní, konečně se jí podíval do očí.

„Chci se ti omluvit," řekl tiše, ale pevně.

Angela ho pozorovala a mlčela.

„Omlouvám se, že jsem tě uhodil," pokračoval sklesle. „Málem jsem vzteky neviděl... Vůbec jsem nevěděl, co dělám. Už se to nikdy nebude..."

V tu chvíli ho však Angela přerušila: „Tvou omluvu přijímám. Provokovala jsem tě, takže zčásti je to i moje chyba."

Dracovi se zjevně ulevilo.

„Ale pamatuj si," dodala Angela vážně. „Já nezapomínám."

Poté se otočila a rychle od něj odcházela.

„To po tobě ani nechci. Chápu to," ozval se Malfoy potichu, ale Angela ho přesto slyšela a před vchodem do chodby vedoucí k dívčím ložnicím se zastavila.

Chvíli nerozhodně postávala a Draco napjatě sledoval její záda. Nakonec se Angela znovu obrátila k němu, svírajíc v ruce něco, co vytáhla z kapsy džínů a obloukem mu to hodila: „Chytej!"

Draco do dlaní zachytil malý kelímek a udiveně k Angele vzhlédl.

„Trochu si tím namaž to oko," řekla na vysvětlenou a definitivně vyšla ze společenky.

Draco se sám pro sebe pousmál a zamířil ke krbu, nad kterým viselo zrcadlo.

*

Harry a Angela strávili tu noc klidně a beze snů. Zato Draco ji probděl se zamyšleným pohledem upřeným do krbu, zatímco za pevně zavřenými okny hradu dál zuřila nezmenšenou měrou bouřka, doprovázená pořádným lijákem.

***

Když se nazítří ráno báječně prospaný Harry vydával na snídani, měl ještě skvělou náladu. To však netušil, že když asi půlhodiny nato zamíří na dvouhodinovku přeměňování, bude se tvářit přesně opačně.

Ve chvíli, kdy spokojeně nakráčel do Velké síně, všichni na moment ztichli a zvědavě na něj zírali. Poté, co prošel ke svému místu a snažil se jich nevšímat, se rozhučeli snad ještě víc než předtím. Zaraženě usedl naproti Ronovi, který ho snad pozoroval nejzvědavějším pohledem ze všech.

„Co zas najednou vzbouzím tolik pozornosti?" zahučel Harry tázavě.

„Ty se ještě divíš po tom včerejšku?" odfrkl si Ron. „A tvoje oko taky nepůsobí zrovna nenápadně."

„Ještě ty s tím začínej," ohradil se Harry. „Stačilo mi, že jsem musel zdrhnout před Hermionou, která si určitě zas chystala nějaké kázání a..."

Harry se zarazil, jelikož si všiml Ronova potměšilého pohledu za něj.

„Žádné kázání jsem si nechystala," poznamenala Hermiona chladně, zatímco si sedala.

Harry Potter a Poslední z roduKde žijí příběhy. Začni objevovat