Harry Potter a Poslední z rodu

Kapitola dvacátá šestá - V sídle rodu Malfoyů

Lucius Malfoy vstal a s chladným úsměvem jí podal ruku.

„Takže vy jste dcera Mary Rosierové. Jste stejně okouzlující jako vaše matka," pronesl Lucius tiše a podržel její dlaň o něco déle než musel.

„Děkuji, pane. Jste příliš laskavý," odvětila trochu křečovitě.

Angela zaznamenala ztrhaný výraz v jeho tváři a kruhy pod očima. Nejspíše ještě následky vězení, uvědomila si. Měla co dělat, aby odolala nutkání otřít si ruku do džínů od nepříjemného doteku jeho tvrdé a studené dlaně. Navenek ale ze svých myšlenek nedala nic znát.

Lucius se teprve teď otočil ke svému synovi.

„Draco, to mě ani nepřivítáš?" otázal se pan Malfoy se slizkým úsměvem.

Angela si všimla překvapeného výrazu v Dracově tváři, který se tam objevil nespíše po Luciusově poznámce o její matce. Teď se konečně trochu vzpamatoval a nasadil svou obvyklou chladnou masku, kterou však jakoby něco narušovalo v přítomnosti jeho otce.

„Jsem rád, že jsi doma, otče," prohlásil pevně a podal mu ruku.

Angelu ani moc neudivilo chladné přivítání otce se synem po dlouhé době. Po tom, co všechno o něm slyšela...

„Měla bys jít do svého pokoje, Angelo," obrátila se na ni Narcisa s přezíravým pohledem. „Někdo tam na tebe čeká."

„Ano, madame. Děkuji," přikývla Angela.

„Později bych vás velmi rád blíže poznal," poznamenal Lucius Malfoy.

„Bude mi potěšením," usmála se Angela už na odchodu a nechala Malfoyovy v pokoji o samotě.

Jakmile se ocitla v hale, objevil se jí na tváři výraz znechucení. Pohlédla nahoru po schodišti. Pročistila si hlavu a rychle vystoupala až do druhého patra. Na konci dlouhé chodby, zdobené temnými obrazy, byly dvojité dveře do jejího pokoje. Na chvíli se před nimi zastavila.

Zhluboka se nadechla, uklidnila se a co nejtišeji je otevřela dokořán.

*

Mary Rosierová stála v černém hábitu těsně u francouzského okna na balkon a hleděla směrem k matným obrysům mřížované brány.

Ještě že je ministerstvo stále tak tupé. Kdyby ne, našli by tu tajnou chodbu a už bych se do sídla ani já ani Lucius nepozorovaně nedostali, přemítala posměšně.

Věděla, že Angela se tu objeví co nevidět. Viděla přicházet tříčlennou skupinku a teď jen po tmě trpělivě čekala. Náhle se v pokoji rozzářilo světlo a Mary bleskurychle odskočila od okna, aby někdo nezahlédl její siluetu.

„Dobrý večer, matko," pozdravila ji Angela chladně ještě s rukou na klice dveří a zase za sebou zavřela.

„Angelo, zlato," rozzářila se Mary, rychle k ní přistoupila a políbila ji na tvář. „Jak ses měla?"

„Šlo to," odvětila její dcera, odtáhla se od ní a zamířila ke svému kufru.

Maryina tvář se zakabonila.

„Už ses poznala s Luciusem?" zeptala se chladně.

„Ano," odvětila Angela stručně, otevřela kufr, sedla si do křesla a hůlkou začala znuděně posílat věci do polic.

„Doufám, že jsi byla zdvořilá."

„Samozřejmě, proč bych nebyla?"

„No, například proto, že sprovodil ze světa rodiče tvé kamarádky, jak jsem se doslechla."