On je rváč číslo jedna v okolí, já se konfliktům vyhýbám. On neví, co to škola je, já mířím za perfektní docházkou. Jsme úplný protiklady a stejně jsem se potkali...
"Když se někoho ptáš na jméno, měl by jsi se sám představit." No, i když, já znám jeho jméno. "Moje jméno tě zajímat nemusí." naštval se. "Tak proč se zajímáš o mé?" "Dost mě štveš..."Nápodobně." přikývla jsem.
"Nějaká troufalá." "To jsem byla od dětství." "Neměla by jsi se tu potulovat, tady se to gangama jenom šíří." odešel. On opravdu odešel.. To jsem nečekala.Přispěchala jsem do školy a sedla si na své místo. Upřímně jsem čekala, že mi něco udělá. No, to je jedno.
Škola nečekaně utekla rychle a já šla domů. Nevím proč, ale něco mi říkalo, abych šla přes park. No tak půjdu... "Snad jsem ti něco říkal." zařval na mě ze stromu. "Neposlouchám cizí lidi." "Chováš se jak malá." "No, velká nejsem." odsekla jsem.
Seskočil ze stromu a dal si ruce do kapes. "Jsi první, která mi takhle odmlouvá." "To je mi potěšením." "Ty nevíš, kdo jsem?" tázavě se zeptal. Ano, jasně, že to vím, co je to za blbou otázku, tady tě znají snad všichni. "No, kdo ví." otočila jsem se na něj.
"Jsi zajímavá." zlověstně se usmál. "To mockrát děkuji." ironicky jsem projevovala zájem. "A arogantní." dodal a uchechtl se."Netoulej se tu, není zábava se do něčeho dostat." zpřísnil.
"Ano, mami." přikývla jsem a odešla. Přišla jsem domů a tašku jsem hodila na stůl. Šla jsem ke stolu se kouknout na fotku naší celý rodiny. Já, máma a táta. Jedna půlka litovala, že se to stalo, druhá byla naštvaná. Docela divný pocit.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
