On je rváč číslo jedna v okolí, já se konfliktům vyhýbám. On neví, co to škola je, já mířím za perfektní docházkou. Jsme úplný protiklady a stejně jsem se potkali...
Dojeli jsme do nemocnice a mámu hned přijali na JIPku, kde ji napíchli na krev. Měla v tu chvíli chudokrevnost. Seděla jsem na chodbě a obličej jsem měla ve dlaních. Přemýšlela jsem, jestli to opravdu bylo správně.. Vždyť jsem ji vlastně já skoro zabila...
"Vy jste její dcera?" přišel za mnou doktor. Já přikývla a potom se mnou šel do jeho kanceláře. "Nevíte, proč se vaše máma chtěla připravit o život?" zeptal se mě a projížděl nějaký papíry. "Pohádali jsme se." "Ublížila jste ji?" "Ne." "Kvůli čemu jste se pohádali?" "To je osobní." odsekla jsem mu. Nebudu mu to přece říkat.
"Má vaše mamka ještě nějakou rodinu? Co otec?" zeptal se mě. "Nemáme." zasykla jsem. "Co se stalo?" "Osobní." "Aha." zapisoval si pořád něco do svých desek.
"Vaši matku propustíme tak za týden, ztratila velmi mnoho krve, dneska ji ještě vidět nemůžete." zavřel svý desky a odešel. Já si stiskla pěsti a odešla jsem z nemocnice. Poprosila jsem ho o nějaký peníze na taxi, že nemám odvoz, a že mu to příště vrátím.
Zavolala jsem si taxíka a jela domů. Došla jsem do našeho domu a lehla si na postel. Bylo nutný to vše takhle říkat? Po chvilce jsem usnula a vzbudila se v půl dvanáctý.. V pohodě, je neděle.. Počkat!! Já mám sraz s Kaiem!! Potřebuju ho vidět..
Rychle jsem se převlíkla a po dlouhé době si k snídani sama dělala toasty.. I když byli připálené, snědla jsem je, vyčistila jsem si zuby a spěchala do parku.
Tam už na mě čekal Kai opřený o motorku. Běžela jsem k němu a objala ho. "Copak? Stalo se něco?" vyděšeně řekl a objal mě taky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
