On je rváč číslo jedna v okolí, já se konfliktům vyhýbám. On neví, co to škola je, já mířím za perfektní docházkou. Jsme úplný protiklady a stejně jsem se potkali...
Ruce se mi pořád třásly a zatínali se do Kaiových zad. "Už jsi se uklidnila?" zeptal se. "Uhm." přikývla jsem a on mě pustil. "Promiň, že jsem tě objal, ale nevypadalo, že by se ti to nelíbilo." uchechtl se.
Já nic neřekla. Byla jsem ještě dost vyklepaná. Jeho dotyky.. Byly nechutný.. Otočila jsem se na něj, byl celý od krve. Hnusný pohled. "Neměla by jsi se na to koukat." zakryl mi Kai oči. "Klid, krev mi zase tak nevadí." odendala jsem mu ruku.
"Test rozhodnosti." zasykla jsem a doufala, že mi o tom něco řekne. "Co s ním?" "Proč jsi mě testoval?" "Kdo ví." otočil se ke mě zády. "Uspěla jsem?" "Kdo ví." "Ani odpovědět mi nemůžeš, co." odcházela jsem. "Chceš svézt?" "Jestli můžeš." přikývla jsem a přesunuli jsme se ven. Byla to velká a vysoká budova. Jako nějaká zastaralá a opuštěná bytovka.
"Tak si nasedni." sedl si Kai na motorku. To bude poprvý, co pojedu na motorce. Sedla jsem si za něj a chytla se mu kolem pasu. Snad nespadnu. Cesta byl dost dobrá. Jela jsem sice poprvé, ale cítila jsem se tak svobodně. Bylo to zábavný.
Dojeli jsme do našeho parku asi po 10 minutách. Nebyla to tak dlouhá cesta. Sesedla jsem z motorky. "Děkuju, za svezení." poděkovala jsem Kaiovi. "Nemáš zač, byla přece jen moje vina, žes tam byla." To je nakonec pravda.
"Ghgrhgrhr!!" zakručela Kaiovi v břichu tak moc, že to šlo slyšet snad i do školy. "Ještě jsi nejedl?" zeptala jsem se. "Uhm, vstával jsem docela pozdě, tak jsem neměl ani snídani." uchechtl se. Opravdu nejedl už od rána?
"Jestli chceš, tak tě můžu pozvat na čínu k nám. Docela toho dost zbylo." "Moc rád." uchechtl se. Není... zas tak špatný.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
