Co cítím?

1.

Stoupám vzhůru k nebesům,
na rtech chabý úsměv mám.
To jediné po čem toužím,
to jediné, co neznám.

Slzy kanou mi po tváři.
Nemohu v noci spát.
A tak stoupám ke slunci,
ostatních nepřestávaje se ptát.

To co cítím, co je to?
Je to bolest?
Je to stesk?
Co je to?

S povzdechem jsem zavřel ohmataný bloček a uklidil jsem jej do vrchní poličky mezi knihy, kde perfektně splynul s okolím a stal se prakticky neviditelným. Jasně modrou propisku jsem zastrčil do kelímku a naposledy jsem se rozhlédl po svém, až přepečlivě uklizeném pokoji.

Když jsem vstoupil na chodbu, tak starý práh jako vždy zaskřípal, jakoby si stěžoval, že jsem rok od roku těžší. Zavřel jsem za sebou bílé a trošku otlučené dveře a automaticky jsem za sebou i zamknul.

Klidným krokem jsem sestupoval ze schodů, pohledem klouzaje po fotografiích mé rodiny. Fotografie jsou klam. Tak třeba fotografie u dvanáctého schodu. Jsem zde vyfocen já a můj táta v den mých dvanáctých narozenin. Usmíváme se a působíme šťastně, i když realita byla naprosto jiná. Byl na mě naštvaný, protože jsem se nedostal, tak jako všichni muži z naší rodiny, do fotbalového týmu mé školy. Já byl zase smutný, protože jsem kvůli konkurzu na post ve fotbalovém týmu přišel o literární kroužek, kde jsem patřil mezi nejlepší. Jednoduše jsme ani jeden nebyli šťastní, ale i tak jsme stáli vedle sebe, objímali se kolem ramen a zubili se do objektivu foťáku, abychom snad nezapomněli na tento přešťastný den.

Oči mi automaticky klesly níž, kde visela fotografie mé o rok mladší sestry a jejích dvanáctých narozenin. Její fotka byla taky jen klam. Máma s tátou se tam s ní usmívali, i ona se usmívala, i když byla naštvaná. Nedostala totiž to, co si tak moc přála. Bylo mi líto, že nedostala ten modrý kašmírový svetr, vím, jak moc si jej přála, ale ten zelený byl přece taky moc hezký. Dívkám asi nikdy dostatečně neporozumím, i když se doopravdy snažím.

Sešel jsem o pár schodů níž. Tady už byla i fotka Ianových narozenin. Osmé, pokud správně počítám. Je celkem divné počítat svůj věk a věk svých sourozenců podle počtu schodů, ale v mé rodině je mnohem víc divnějších věcí. Navíc máma neustále tvrdí, jak je to úžasně symbolické.

Celkem je tu osmnáct schodů a mně zbývají už jen dva, aby mé narozeninové fotografie zaplnily celou stěnu u schodiště. Mé sestře zbývají taky jen dva schody, šestnáct let jí bylo minulý týden. To dokazovala i fotografie, visící pod tou mou. Ian měl ještě času dost. Deset let, než mu bude osmnáct a bude odtud moci odejít. To je pro mě celá symbolika těchto schodů. Odmala stoupám vzhůru k nebesům, abych mohl jako pták vyletět ze svého rodného hnízda.

Seskočil jsem z posledního stolu a vstoupil jsem do jídelny. Moc hezky to vonělo. Už jsem otevíral pusu, abych to mámě pochválil, ale má tichá slova zanikla v dupotu Iana. Jako divoká voda vtrhl do jídelny, na hlavě stále tu směšnou vojenskou čepici, kterou dostal od našeho dědy. Mně nikdy děda David nic nedal. Ne, že by mi to vyloženě vadilo, ale třeba bych měl jako osmiletý taky radost z té ošuntělé hučky.

Usedl jsem k prostřenému stolu, Ian hned vedle mě. Máma pomalu začala nabírat jídlo na talíře a táta se pomalu ploužil do jídelny s novinami v podpaží. Políbil mámu na tvář a usedl ke stolu. Noviny pohodil jakoby nic na kraj stolu. Protočil jsem nad tím očima a chystal jsem se konečně pustit do jídla, ale hlas otce mě zarazil.

„Kde je Fiona? "

„Asi zas telefonuje," odpověděl pohotově Ian a spokojeně si ukousl pořádný kus hovězího.

„Adriane, zajdi pro ní," řekl otec jakoby nic a já nechal svou vidličku s prvním soustem viset nehybně ve vzduchu.

„Přece ví, kdy je oběd."

Vzdorovitě jsem zvedl pohled, abych se setkal s nekompromisním pohledem táty.

„A ty přece víš, že se neodmlouvá," odsekl na to a tím považoval celou věc za vyřešenou. „Padej," dodal pro efekt a já tak odložil s povzdechem sousto zpět na talíř a zvedl jsem se od stolu, vydávaje se na cestu do poschodí.

Vystoupal jsem schody, prošel jsem kolem svého, poté Ianova pokoje, až jsem došel na konec chodby, kde jsem zaklepal na dveře polepené nevkusnými plakáty a nesmyslnými citáty o všem možném. Od smrti, po karmu až po všemocnou lásku. Mezitím, co jsem naslouchal hudbě, co vycházela zpoza dveří, jsem si prohlížel nejnovější plakát jakéhosi podivného zpěváka. Měl divně nakloněnou hlavu a celkový obraz svědčil o tom, že na něčem určitě jede.

„Co chceš? "

Stihl jsem ucuknout, takže jen díky své pohotové reakci jsem nedostal do zubů.

„Je oběd," sdělil jsem jednoduše své blonďaté sestře a ona mi stejně jednoduše odsekla, že nic nechce a zabouchla mi dveře před nosem.

„Prý nemá hlad," usedl jsem zpět na své místo.

„Schovám jí to k večeři," ozvala se máma a táta souhlasně přikývl. Ian už měl vše snězeno a tak rovnou odběhl pryč do svého pokoje a práskl dveřmi tak silně, že se určitě fotografie nad schody zatřásly.
Beze slov jsem se pustil do již vychladlého oběda.
Už jen dva schody.

~

Teď je to asi vztek.