Co cítím?

12.

Romeo a Julie.
Petr a Lucie.
Andy a Fiona
a padá opona.

~

„A nemohl bych pustit alespoň písničky?"

„Ano."

„Ne."

Rozdílné odpovědi jsme řekli se sestrou současně a oba dva jsme se na toho druhého následně zamračili. Kyle z toho tedy měl vyjít jako sudí a jelikož to navrhl, bylo jasné, na kterou stranu se přikloní. Nezbývala mi jiná možnost, než zapříčinit zásah mocnější bytosti.

„Pane profesore?" Za své volání o pomoc jsem si ale vysloužil jen šťouchanec do žeber a velmi brzy puštěný hudební doprovod, nebo spíš blití do mikrofonu, jak tomu já s radostí říkám. Kyle neměl dobrý vkus na hudbu a byl jsem jediný, kdo to věděl. Fiona mi věnovala zděšený pohled, jelikož já ani ona jsme tomuto žánru nefandili. Já se na ni však jen zazubil. Má co chtěla. Měla se přiklonit na mou stranu, ale ona ne, ona jako vždy musela stát na straně proti mně.

Celou dobu tohohle zatraceného trestu, který jen kvůli ní začal už dnes, se chová jako osina v zadku. Neustále má debilní poznámky, neustále se vzteká a vylívá si vztek na mně i na Kylovi. Bylo by mi toho kluka nejspíš i líto, kdyby neměl zase ten svůj nepřítomný výraz. Taky bych chtěl umět vypnout, když se mnou mluví otravná osoba. Využíval bych to mnohem lépe než on.

Zrovna jsem strhával vazbu ze Shakespearova Romea a Julie, když mi Fiona knihu vytrhla z rukou se slovy, co jsem to za barbara a knihu si schovala do tašky. Nevím, proč Shakespeara tolik miluje. Mě ten chlap moc neoslovil. Nadčasová díla, jasně, ale já se nikdy nedokázal do těch postav vcítit a popravdě jsem se o to ani nesnažil. Zvlášť ne u Romea a Julie. Fiona je tím ale naprosto posedlá, myslím, že to sahá až k řešení nějakého psychického problému. Nedostatek lásky? Nedostatek sexu? Je to zapeklitá situace hodná Sherlocka Holmese, jehož knihu jsem právě hodil do koše.

„Tohle je prznění literatury," nechal se slyšet Kyle a Fiona mu jako ozvěna okamžitě začala přizvukovat. Bez zájmu jsem Miláčka hodil k dalším věcem do sběru. Co jiného s těmi knihami jinak bude? Bude se tu na ně akorát prášit a chytat plíseň. Takhle půjdou aspoň do sběru a použijí se znovu na něco jiného. Jsme konzumní společnost, musíme třídit odpad. Už takhle planeta Země znečištěna a nenávratně poškozena vlivem člověka a to je smutné a děsivé. Buď zabijeme planetu sami, a tím i sami sebe. Nebo se třeba dožijeme toho, jak nás pohltí Slunce. Alespoň něco je dobré na lidské krátkověkosti. Tohohle se nedožiju.

Destrukce z mé strany a polehávání z jejich strany, tedy pardon, jejich stávka proti likvidaci literatury, měla za následek to, že jsem stihl udělat jen jeden regál, při čemž jsme měli udělat tři. Ale to je jejich věc. Nemůžu za to, že to jsou líné lemry.

Profesor byl však jiného názoru a já byl tak součástí jeho označení líné vši, neandrtálci a pubertální hovada, takže ano, děkuji vám drazí spoluvězni, příště tu budeme o hodinu déle!

Ještě více naštvaný než před tím jsem si to rázoval domů, než mě dohnal můj asi nekamarád. Myslel jsem, že se omluví, nebo alespoň něco řekne, ale on ne! On jen tak šel a mlčel.

„Proč nejdeš se sestrou, už je celkem pozdě a mohlo by se jí něco stát."

Nádech, výdech, nezastavím se. „Proč s ní nejdeš ty? Jako nový frajer by sis ji měl hlídat. Je docela vrtkavá." Vrtkavá, nestálá. Je to děvkařka.

Rozesmál se a já se šokovaně zastavil a vyjeveně jsem na něj upřel zrak.

„Ty jsi vážně podivín, víš to? Jako klasický pozorovatel jsem si myslel, že to víš." Poplácal mě po hlavě jako psa a vydal se na druhou stranu, než jsem šel já. S nechápavým výrazem jsem jej vyprovázel pohledem. Může být tento den ještě divnější?

Otočil jsem se kolem své osy a očima jsem se snažil najít Fionu, která však nikde nebyla. Co mi tím chtěl říct? Co mi uchází?

~

Teď je to asi zvědavost.