Co cítím?

6.

Jedna, dvě, tři
pohled skláníš.
Čtyři, pět, šest
třeba se stydíš.
Sedm, osm, devět
odcházíš.

~

„Nedělej, že nevíš o čem mluvím!"
Tiskl mě ke skříňce a dopřával mi možnosti cítit jeho dech na svém obličeji.

Už jsem se zmínil o tom, že nejsem dobrý v běhu ani ve splynutí s davem?

„Vážně nevím, o čem mluvíš, Tome." Ne, doopravdy jsem netušil, čeho se to dožaduje. Možná jsem byl ale jen dezorientovaný a vystrašený. Přeci jen mám rád svůj osobní prostor a toho se mi nyní nedostávalo. Před sebou jsem měl jen zarudlý obličej paviána, co se netvářil zrovna nejpřívětivěji.

„Tak naposledy, donesls to, nebo ne?"

„A co jsem měl donést?" optal jsem se jej po krátké odmlce a křečovitě jsem zavřel oči, když jeho pěst dopadla těsně vedle mé hlavy na plochu skříňky a vytvořila tedy odpudivý, plechový zvuk.
Něco donést. Nemohl říct jednoduše co? Byl jsem v koncích. Nevzpomínám si, že by po mně Tom něco chtěl, nebo nechtěl.

„Můj úkol do historie, ty idiote! "
Můj pohled už však dávno nepatřil jemu, naopak patřil Tomovým gorilám, které se s takovou zálibou prohrabovaly mým batohem a svědomitě tak ničily celý pořádek, který jsem si tam stihl vytvořit.

Zde byl kámen úrazu. Očividně si mě zaměnil za jiného chudáka, protože já s ním historii neměl už od začátku minulého roku. Když jsem se mu ale snažil tuto skutečnost jemně vysvětlit, tak abych jej moc neshodil před přáteli, dostalo se mi ujištění o tom, že mu ten úkol zítra přinesu.
Než jsem stačil opět odpovědět a sdělit mu, že tentokrát odmítám krýt jeho neschopnost, kdy, koho a jak má šikanovat, vyrušil mě, na již ztichlé chodbě klapot podpatků.

Fiona a její partička kamarádek. Poníženeně jsem od ní odvrátil tvář a opět naplno vnímal Tomovy hrozby. Svůj pohled jsem však nevydržel držet odvrácený dlouho.

Mlčky jsem se díval do sestřiny tváře, která se podobala masce. Blonďaté vlasy jí k tomu vesele poskakovaly. Přísahal bych, že tento okamžik vypadal jako jeden z těch filmů. Skupina holek a jen jedna září, zbytek je jen jako kulisa. Má sestra byla ta holka uprostřed a já jí to přál, nikde jinde už takové okamžiky nezažije. Asi je to kruté, ale jsem realista.
S jejími známkami a vědomostmi se nemůže dostat na dobrou vysokou jestli vůbec a dobrou práci získá jen, když si klekne před šéfa a vytáhne mu z kalhot malého šéfíka. Byla by toho ale schopná?

S těmito úvahami jsme si na chvilku hleděli do očí, než jako obvykle uhla pohledem. Nepřekvapilo mě to. Nikdy se mě sice nezastala, ale zase měla někdy výčitky a to alespoň trochu svědčilo o tom, že není úplně lhostejná k mé existenci.

„Takže jsme si rozuměli? " udeřil na mě a já rychle zakýval hlavou. Pro jistotu mě ještě pochvalně poplácal po tváři a zanechal mi tam celkem výrazný obtisk ruky. Vzdorovitě jsem pozvedl hlavu, ale jazyk jsem držel za zuby. Moc dobře vím, jak to dopadá, když si na někoho jako je on, otevírám pusu. Dopadá to špatně. Špatně pro mou osobu.

„Ah bože!" rozesmála se jedna z těch pipin a já i mí "společníci" jsme na ni spočinuli pohledem.
Dívka se zaculila a posměšně si mě změřila pohledem. Protočil jsem nad tím očima. To si nemůže hledět svého? Tohle je jako obchodní záležitost a ona je naopak jako uklízečka, co nás vyrušila.

„Koukejte, jak se tam krčí," sice dál pokračovaly v chůzi, nyní však debatovaly o mne nebo se za mnou otáčely. Má sestra nikoli. Má sestra by se nahlas nedoznala k tomu, že ten kluk, kterému permanentně máchají hlavu v záchodě, je její bratr. Je vtipné, že je to takové školní tajemství, ví o tom jen pár lidí a jen pár lidí si i po zaznění mého příjmení spojí mou nicotnou existenci s mojí  sestrou. Jen shoda jmen. Zajímalo by mě, jestli ji třeba napadlo, že já se k ní hlásit taky nehodlám.

~

Teď je to asi odevzdanost.