Co cítím?

20.

Lásko,

lásko, má jediná,

v kýblu jsem s nervama.

Tak, lásko.

~

Nikdy bych si nepomyslel, že by mezi mnou a mým chemikářem mohlo vzniknout něco jako přátelství, ale zde se jen potvrdilo, jak je život nepředvídatelný.
Je možná úchylné a nenormální, že si rozumím s o dost starším mužem, který nenávidí děti a při tom učí, ale řeknu-li to zjednodušeně, rozumíme si. Je to takové tiché souznění, ale není to takové, jaké to bylo na střeše školy s lamačem dívčích srdcí. Tady mám doopravdy pocit, že si rozumíme. Nebo je to už jen tím, že máme společné zájmy a dokonce spolu i mluvíme. Obvykle debatujeme, nebo spíš hádáme, ale o to zábavnější to je. Proč je kočka lepší než pes? Proč není možné, aby nastala rovnoprávnost všech lidí?

Ještě nikdy jsem si tak otevřeně nepopovídal. Nynější dny se staly krásnějšími a já pomalu upouštěl od toho, abych odhalil Fionino tajemství. Už jsem se kvůli ní dostal do dostatečných problémů. Po tom obhájením její cti jsem ve škole samozřejmě dostal pořádnou nakládačku, výprask, nazvěme to nějak poeticky. Byl jsem jako červ v hnízdě nedomrlých vrabců, až na to, že i takoví nedomrlí vrabci měli ostré zobáky.

Vyvázl jsem ale kupodivu celkem dobře. Jen natržené obočí, rozbitý ret a modřiny, sem tam oděrka. Jsem na sebe dokonce pyšný. Ani jsem moc neberečel. To až na záchodech, ale to bylo v soukromí, takže se to nepočítá. Každý si potřebuje někde olízat všechny rány, které utržel.

„Ahoj." Vzhlédl jsem a naprázdno jsem otevřel pusu dokořán. Rychle jsem se postavil, načež jsem si zase sedl.  Seděl jsem před školou. Musel jsem čekat na Fionu, než skončí s tréninkem, abychom pak mohli jít spolu k doktorovi.

„Co tu, kde ses tu vzala?" vyjekl jsem... možná trošku hystericky, ale můj hlas si stále ponechal ten mužný podtón. Alespoň v mých představách. Ve skutečnosti jsem zněl jako postižená myš.

Pohodila vlasy a posadila se na lavičku vedle mě.
„Jen jsem se přišla podívat po Peterovi a tebe jsem tu náhodou uviděla."

Proč? Proč tu seděla? Proč tu byla? Zasténal jsem jako raněné zvíře, jako už tolikrát při myšlence na ni.

„Není ti špatně?" vyhrkla okamžitě a položila mi ruku na stehno. Její ruku jsem okamžitě zase setřásl a trošku jsem se odsunul. V okamžiku, kdy jsem ale spatřil její obličej, tak jsem toho zalitoval. Vypadala tak zklamaně a smutně.

„Ne, je mi fajn," pípl jsem a v rukou jsem sevřel knihu o něco pevněji. I teď na denním světle byla hezká. Pořád měla tu mohutnou postavu, pořád působila maličko mužsky, ale pořád na ní bylo to něco, z čeho se mi svíral žaludek jako v křeči. Ve velmi příjemné křeči.

„Myslela jsem, že Shakespeare není tvůj šálek kávy."

Chvíli mi trvalo, než mi došlo o čem mluví, protože jakmile jsem k ní zvedl oči, tak se mi veškeré myšlenky vypařily z hlavy. Měla světle růžovou rtěnku a zvýrazněné oči na mne hleděly s takovou vážností a současně i něhou.

„Jo, tohle." Mávl jsem knihou a poškrábal jsem se ve vlasech. „Povinná četba, co naděláš."

Nastalo ticho a já upíral pohled na kámen před sebou.

„Díky, že jsi se o mě postarala na té party, i když jsi mě i opila, takže to byla i tvá povinnost."

Rozesmála se a trošku se naklonila. Tyhle modré šaty by měla nosit častěji.

„Já, že tě opila? Lil jsi to do sebe jak vodu."

„Opila a zneužila," přisvědčil jsem s poněkud větší sebedůvěrou, než jakou jsem sám cítil. Natočil jsem se na ni celým tělem a ona udělala to samé.

„Zneužila? Máš snad kvůli mně nějaké psychické problémy?"

„Myslím na tebe! Takže to je... Je to odvádění od povinností. Jsi špatný živel."

Tentokrát mi položila obě ruce na stehna, ale já už ji neodehnal. Místo toho jsem si ji k sobě přitáhl a odhrnul jí vlasy z tváře. Zdálo se mi, že její zorničky jsou mírně rozšířené a třese se jí ret. Bylo jen štěstí, že jsem netušil, jak teď musím vypadat já. Co to vůbec dělám? Pořád o ní nevím zhola nic. Nemluvili jsme teď spolu ani deset minut, je to celé špatně. Možná bych ji měl někam pozvat a pak. Potom bychom třeba...

„Přestaň pořád přemýšlet a už to udělej," zašeptala a políbila mě na koutek úst, což jsem jí okamžitě oplatil.

Vždy jsem měl výhrady k líbajícím se párům na veřejnosti, ale teď sám uznávám, že to jinak někdy nejde. To elektrizující napětí tu bylo i teď, bez alkoholu. Prostě to tak bylo.

Pořádně jsem nevnímal, kdy stihla položit ruce za můj krk a kdy jsem jí já položil jednu ruku na bok, mezitím co jsem jí tou druhou hladil po tváři.
Naše polibky byly ale jemné. Krásné, pomalé. Jako v pohádce.

„Doprdele, co to tu kurva vyvádíš? Jsi normální!?"

Nestihl jsem nijak zareagovat. Má společnice ode mě byla surově odtrhnuta a já tak v rukou svíral už jen vzduch. Pořádně jsem stále nechápal, co se to stalo.

„Petere, nech toho."

„Já toho mám nechat? Já? Podívej se na sebe!"

Zatahal ji za šaty a já v tu chvíli konečně vstal. Takhle na ni sahat nebude a už vůbec se k ní nebude takhle chovat.
Pohybem jsem na sebe ale očividně upoutal jeho pozornost. Chytil mě za límec a veškeré mé silácké řeči odvál vítr do neznáma.

„A ty! Ještě jednou tě uvidím v... " zle se na svou, co jsem se dozvěděl tak sestřenici, podíval, „v její blízkosti a věř mi, že dopadneš ještě hůř."

„Nech ho být. Proboha, Petere a jak ještě hůř, to jsi mu udělal ty!"

„Nepleť se do toho, Leo," odsekl a já se tak dozvěděl alespoň jméno své nyní zakázané milenky, nebo co jsme to vlastně byli.

„Slíbil jsi mi, že..."

„A ty taky nedržíš slovo!"

Byli si tak podobní a mě začala pomalu bolet hlava. Já věděl, že se do toho nemám plést. Tedy, že si s ní nemám zase nic začínat.

Jejich hádku jsem už ani nevnímal, ale čeho jsem si všiml bylo to, že se Peter začal pomalu stahovat. Dokonce mě pustil a vypadal jako haněný školák, který lituje svých činů.
Nepomohlo ani to, když se odvolával na to, že jsem to byl já, kdo mu vrazil první a že jí jenom ublížím. Jasně! Já! To já jsem tu oběť.

„Tak se mu omluv."

„Tak promiň, " prskl mi do obličeje.

„Co?" vypadlo ze mě. Byl jsem ohromený šokem. Vůbec jsem netušil, o co jde. On se mi vážně omluvil? Proč? Kvůli své sestřenici? Vždyť by to mohl být brácha a ségra. Třeba jsou, co já vím. Oh, já se zapletl do jejich rodiny.

„Máš pět minut, pak jdu bez tebe," sykl na Leu Peter a odešel o kus dál. Doslovně nasraně zíral na nebohý strom. Divím se, že ta chudák dřevina nevzplála plamenem zloby.

„Takže se jmenuješ Lea?"

Oba jsme se nervózně zasmáli. Po tomhle představení byla atmosféra pryč a zbyly jen rozpaky.

„Jo, jmenuju. Těší mě." Natáhla ke mně ruku a já se znovu zasmál.

„Asi bych už měla... "

„Jo, to já taky..."

„Tak snad někdy zase."

Skoro jakoby mě k něčemu vybízela, ale já netušil k čemu. Tak jsem se jen hloupě usmíval a jako pitomec jsem jí ještě krátce potřásl rukou. Na mou obranu. Prodělal jsem dost psychiku drásající chvíli.

~

Teď je to asi pitomost.